Archiv pro měsíc: Prosinec 2014

Šampus

0038 – Přání

Milý deníčku, zítra začne nový rok (nějak brzo, vždyť tady nejsem ani tři měsíce) a prý bych měla mít nějaké novoroční předsevzetí. Myslím, že mě v novém roce čeká i bez toho celkem dost úkolů, od otáčení přes sezení a batolení až po první krůčky. Nebudu si proto dávat vůbec žádné závazky, jenom slib, že se budu snažit. Každopádně se nechystám po svátcích zhubnout.

Namísto toho bych si radši něco přála. Jsem ještě  malá, tak jsou to jenom taková přízemní přáníčka. Aby jsme byli v novém roce všichni zdraví a plní sil, aby maminku i tatínka bavila jejich práce a aby jí bylo dost. Ale jenom tolik, aby měli na sebe čas. Dále chci, aby jim bylo spolu pořád dobře a aby jsme se všichni tři spolu měli rádi a byli šťastní.

Moc lidí jsem zatím nepoznala, ale všem jim přeji to samé. A vlastně každému, kdo tě bude číst.

Hezký rok 2015

Jo, a jak říká můj táta: „ať mají vaše děti bohaté rodiče!“

0037 – Souboj

Milý deníčku, přebalovaní je nuda. Nuda, ale udělat se to musí. Denně vícekrát. Nudí to mě i tátu. Táta měl ze začátku alespoň trochu napětí – co asi v plence najde? Teď už to umí určit po čichu a překvapení se nekoná. Táta se mě sice snaží zblbnout a zabavit plytkými řečičkami, ale na protřelou dámu,  jako jsem já, si nepřijde. Nechci mu ale kazit radost a tak se na sebe navzájem culíme a děláme bůhvíjaká prča že to je.

Proto jsem začala hrát s tátou novou hru. Snažím se vyčůrat, až když mi sundá plenu. A on se snaží, aby mě donutil čůrat předtím, nebo aby měl stihl přebalit dřív, než se mi to podaří. Je to vždy velmi napínavé. Kam se hrabe poker. Oba jsme vrcholně soustředěni, v pohotovosti, reflexy vytuněné na maximum, ale děláme že nic, samé srandičky, upřímné úsměvy a pohoda. A pak… AKCE!

Tátovi se nelíbí, když prohraje, protože to odnese jednorázová přebalovací podložka. Asi si nevšiml jejího názvu „jednorázová“. Kolikrát by ji ten škudlil chtěl použít? I tak zatím většinou vítězí on, takže jich zas tak moc nezničím. Hlavní je, že se můžeme opět oba těšit na přebalování. A za to to stojí, no ne?

0036 – Omyl

Milý deníčku, o víkendu jsme jeli velmi velmi daleko. Cestu si nepamatuji –  v autě vždy brzo usnu, ale vím, že to bylo daleko, protože jsem se vzbudila vyspalá. Kdyby jen to, navíc tam vše bylo bílé. Zem, stromy, střechy – všechno. A byla tam hrozná zima. Začala jsem mít jisté podezření, kde to jsem, ale když jsem ho uviděla, tak to bylo hned jasné. Měl bílé vlasy i vousy a dokonce mi dal dárky. Byla jsem na pólu u Santy!

Trošku mě to překvapilo, na Vánoce jsme čekali na Ježíška, a pak mě vezmou za Santou. To jsou panečku konexe. Děcka z čekárny u doktora puknou závistí, až jim to povím.

I když se Santa dost podobá na mého dědu, tak jsme určitě nebyli u něj, protože tam bylo všude bílo a v Čechách jsem za celý svůj život ještě sníh neviděla. Logicky jsme tudíž museli být na pólu, no ne!

Méďa

0035 – Dárky

Milý deníčku, už je všechny mám. Vánoční dárky. A jsem na sebe pyšná, protože jsem se trošku bála, jak Ježíšek hodnotí miminka. Přece jenom, když navenek jenom spíte, papáte, pláčete a plníte plenky, je podle mě hrozně těžké určit, jestli zlobíte nebo jste hodná. Nebo ne? Buď zabraly mé roztomilé bezzubé úsměvy, při kterých se bojím, že mi odpadně vršek hlavy, nebo Ježíšek, sám ještě mimino, svým vrstevníkům nepokrytě fandí.

Nechť je to jak chce, dobře to dopadlo a já jsem dostala nejvíc dárků z celé mojí rodiny. Což nejspíš znamená, že jsem byla nejhodnější. To mě přivádí k myšlence – jak mě rodiče chtějí vychovávat, když zlobí víc než já?! Skončím asi jako pěkný výlupek, ach jo.

Přitom to vypadá, že na mě chtějí být dost nároční, protože jsem dostala svoje první dvě knížky. Čekala jsem, že si budu ještě chvíli hrát, ale asi se už budu muset začít učit. Ani v mé oblíbené relaxační lázni studiu neujdu – představ si, že jedna z knížek je speciální nepromokavá do vaničky. Takovou nemá ani táta, a že jeho čtení baví!

A dostala jsem plyšového medvěda, který je jednou tak veliký jak já! Nebo on dostal na hraní mě?

Vánoce

0034 – Šťastné a veselé

Milý deníčku, tobě a tvým čtenářům přeji šťastné a veselé Vánoce. Přeji i za maminku a tátu. Sobě to přeji vlastně taky, protože zatím to na nějaký odvaz nevypadá. Včera se u nás masivně uklízelo, naši byli k nezastavení, ale slavnostní náladu to moc nemělo. Navíc mě dál mučili hezkými vůněmi z kuchyně. Uznáš, že zatím svátky nejsou nic pro mě. Téměř jsem se začala nudit, ještěže mi dali tetu J na hraní.

Trošku to potom vylepšilo zdobení stromečku. Táta všem pak pustil divnou vánoční pohádku ze Slovenska o staré paní, která skákala v peřinách (Perinbaba). Moc výchovně to na mne nepůsobí, ale aspoň vím, na co se mamince vymluvím, až to zanedlouho budu taky zkoušet. Nemluvě o tom, že ji tu peřinu hlavní hrdina obratem ukradl! A to byl klaďas. Ani jsem nečekala, co budou dělat záporáci a šla spinkat, aby už byly ty Vánoce.

Doufám, že se nám všem vydaří!

Kapr

0033 – Kapr

Milý deníčku, Vánoce ani pořádně nezačaly a táta mi je už stihl pokazit. U babičky a dědy plaval ve vaně kapr a moje sestřenice a  bratranec se na něj chodili koukat. A u nás nic! Ne že bych chtěla, aby v mé žluté plastové vaničce plavala ryba velká jako já, stačilo by mi, kdyby se s ní koupali rodiče ve velké vaně.

Táta včera přinesl kapra, ale ten už ani nehlesl. Co taky čekat od bezhlavé ryby, že? Ani mi ho neukázali, ale asi není čeho litovat. Ryba prý smrdí od hlavy, ale podle toho co jsem cítila, to nebude úplně pravda. Táta se ho pak snažil zpracovat, nebo jak se tomu vlastně říká, když do kapra někdo nadávajíc dlouho bodá a seká. O nepořádku ani nemluvě. I tak mu to trvalo déle, než Eskymákovi stáhnout velrybu.

Každopádně jsem se začala ptát, jaké Vánoce mě to čekají, když mě ošidili hned o ten první vánoční zvyk.

0032 – Protest

Milý deníčku, podle mých zápisků to prý vypadá, že na svoje rodiče většinu dne řvu. Říkali to tátovi jeho kolegové na vánočním večírku. In vino veritas, takže ho asi nelakovali a já teď skutečně svým čtenářům připadám jako satanovo dítě. To ale vůbec není pravda, já jsem přece hotový andělíček! Malý, růžový, baculatý, usměvavý. Jenom křidýlka mi chybí. Zeptejte se táty, ten to potvrdí (kdyby ne, tak ví, co ho čeká…).

A vůbec, ono to nesedí ani časově, furt křičet. Často jsem potichu a dokonce není potřeba o mě nijak pečovat. Hlavně když spím!

Ruce

0031 – Ruky rukaté

Milý deníčku, velká věc se stala, před pár dny jsem zjistila, že když se soustředím, tak někdy ovlivním, co dělají moje ručičky. Ještě mě plně neposlouchají, jsou dni, kdy mě vyloženě nemají rády a plácají mě po obličeji. Už mě i píchly do oka nebo poškrábaly! Jsou navíc hrozně zákeřné, utočí i ve spánku! Co ti budu povídat, je to jak ze zlého hororu!

Poctivě je trénuji na  hrací dece. Můžu tam dosyta mávat ručičkami  a „bouchat“ do nade mnou visících hraček. Dělají se u toho hezké zvuky, když se občas trefím! Jsem den za dnem šikovnější a šikovnější, a už teď se těším, jak je dokonale zkrotím. Ze mně si přece žádné pracky nebudou dělat blázny, natož moje vlastní!

0030 – Voňavé peklo

Milý deníčku, včera mě doma dlouho rafinovaně mučili. Peklo se vánoční cukroví různého tvaru i druhu. Naši koštovali výsledky a olizovali se jak mlsní kocouři. K tomu si  maminka udělala svařák. Navíc to všechno tak nádherně vonělo, slinky mi tekly tak, že jsem je nestíhala polykat a když se to mučení již nedalo snést, tak si i na ně vzpomněli a dali mi to co vždy. Mléko! To zklamáni si neumíš představit.

0029 – Oblečky

Milý deníčku, nesnáším oblékání. A to tak, že velmi. Ne že by si naši mysleli, že jsem barbína a převlékali mě jenom tak z plezíru, ale i tak jednou za čas není vyhnutí a musí se to udělat.

Největší „zábava“ je, když si mi táta pokouší strefit ručičku do rukávu. Mluví na mě hypnotickým hlasem a doufá, že si nevšimnu, jak se mi snaží ukroutit ruku. Moje petice nebere v potaz a tak je jen fér, že já za odměnu ignoruji jeho snahu o moje uklidnění. Když ručičku konečně vytáhne z rukávu, je na sebe pyšný, jako když kouzelník vytáhne prvně králíka z klobouku. Pak si vzpomene, že mám, jako většina lidstva, dvě ruce a znovu nasadí hypnózu.

Korunu tomu všemu nasadí, když se mi snaží nasadit čepičku. Táta na to potřebuje dvě ruce. To však narazí na jeden malý problém. Těžko se mu nasazuje čepička na hlavičku, když na té hlavičce ležím. Když mi ale zdvihne a podrží hlavičku rukou, chybí mu jedna ruka, aby nasadil čepičku. Táta i tak dokola zkouší obě nefungující metody. Za sebe povím jenom to, že ani jedna fáze není dvakrát příjemná. Mimochodem, to jsem ještě nezmínila fakt, že jsem vlastníkem dvou uší, které se zdají být v tom případě výraznou překážkou úspěchu.