Archiv pro měsíc: Květen 2015

Povodeň

0106 – Potopa II

Milý deníčku, naučila jsem naše pořádně uklízet. Jsem na sebe pyšná. Nečekala jsem, že se ve svém pokročilém věku ještě něco tak rychle naučí. Sice to není dokonalý pořádek, ale začali jsme s uklízením od podlahy, tak se snad vypracují.

Ještě před pár měsíci nebylo konferenční stolek v obýváku téměř vidět – ležely na něm knížky, hračky a časopisy. Neměla jsem si ani kde odložit papání. Vypadalo to beznadějně. Stačilo však na ten nepořádek pravidelně poukazovat a naši se polepšili. O.K., přiznávám, několikrát jsem jim ten bordel musela shodit na zem, když domluva nestačila, ale nakonec to zabralo. Měl bys stolek vidět dnes. Není na něm vůbec nic! Radost pohledět.

Podobně se mi povedlo vylepšit i další plochy, na které dosáhnu. Bude to ještě chtít další tréning, naši zatím uklízejí trochu nekoncepčně – přemisťují věci z nižších poloh do vyšších a doufají, že si toho nevšimnu. Proto jsem teď začala kontrolovat i police a stoly, na které ještě nevidím, ale ručičkou na ně dosáhnu, a první hmatatelné výsledky jsou už vidět. Nebo aspoň cítit.

Doba objevů

0105 – Doba objevů

Milý deníčku, vzdor neutichajícím snahám rodičů o moje zpacifikování mi výpravy po bytě přinášejí neustále nové, vzrušující objevy. Stačí se nevzdávat po prvních deseti neúspěších a být pořád ve střehu. A využít každého zaváhání ostrahy.

  1. Věděl jsi, že hlínu z květináčů je možné lehce přemístit na podlahu? Moc hezky se lepí na ručičky a dají se s ní báječně zdobit oblečky. Líbí se mi, jak se dá rozšlapat a pak je vidět, kudy jsem šla.
  2. Dospělácké knížky v knihovně se dost liší od těch mých. Na obalech je méně obrázků a listy jsou výrazně tenčí, téměř je nemá smysl ochutnávat, hned se rozmočí.  Na druhou stranu jdou elegantně rozdělit na menší kusy. Stačí chytnout a zatáhnout.
  3. Na počítači je modře svítící čtvereček. Asi tam není jenom na ozdobu, protože vždy, když se pokusím ho zmáčknout, tak naši ztrácejí glanc a vrhají se ke mně pod stůl. Zatím jim to vždy vyšlo, čtvereček jsem minula, ale jednou…

To samozřejmě není vše, mám rozpracované i jiné projekty, ale tam jsem ještě tolik nepokročila. Namátkou zmíním tajemství zásuvek nebo tajemství odpadkového koše. Tak mi drž palce.

Nenechavé ručičky

0104 – Pozitivní výchova

Milý deníčku, naši se nacházejí v těžké depresi. Nebo mají alespoň hrozně negativistické období. Neslyším od nich téměř nic pozitivního a navíc ty zápory opakují pořád dokola. Bojím se o jejich duševní zdraví a zároveň se obávám i o svůj psychický vývoj.

Vždyť co může vyrůst z malé holčičky, která slyší jenom:

  • Ne!
  • Tam nemůžeš! To nemůžeš!
  • To se nejí!
  • Nedávej to do pusinky!
  • Nežužlej to!
  • No no!
  • No no no no no!
  • Nechytej to, je to špinavé!
  • Nebouchej tím do …!
  • Počítač ne! atd.

Táto dokonce zkoušel: „Fuj je to!“, ale to mu maminka rychle zatrhla. A jestli si myslíš, že všechny tyto sluníčkové věty naši říkají s úsměvem a milým hláskem, tak se pěkně pleteš.

Ani některé věty bez záporu to nevytrhnou:

  • Opatrně!
  • Měla bys už spinkat!
  • Papej ještě!
  • Nevrť se!
  • Pusť to!

Naštěstí se tím nenechávám moc ovlivnit. I tak je ale poznávání světa pořádný stres. Minimálně pro naše.

Pivo

0103 – Den vítězství

Milý deníčku, byli jsme se s tátou podívat na oslavy konce války. Sice nevím, co to je, ale to nevadí, protože bylo hezky teplo a bylo na co koukat. Nejprve mě táta zatáhl k velkým zeleným a šedým železným krabicím, které vypadaly pěkně staře. Některé se ani nezmohly na kola (měly něco, co se jmenuje pásy) a trčely z nich divné roury. Čekala jsem, že na oslavě budou mít všichni v rukách vlajky nebo trikolóru, ale všichni měli v ruce jenom pivo. Však se táta hned taky přidal k oslavě.

O mnoho lepší bylo pozorovaní kačen. Vůbec se mě nebály, táta mě donesl na metr od nich a ony neuletěly. Byly úplně stejné jako v mé knížce. Jediný rozdíl byl v tom, že v knížce mám kačera a kachnu se spoustou malých kačátek, a v reálu tam nebyla žádná káčátka a tři-čtyři kačeři tam zoufale honili jednu kachnu. Zajímalo by mě, co po ní chtěli.

Úplně nejlepší bylo, když mě táta posadil na travičku. Bylo to prvně a velmi zajímavé. Tráva je jako koberec, ale má delší zelené vlasy, které se dají utrhnout a když se nikdo nekouká, tak i dát do pusinky. To s kobercem nejde. Navíc travička hezky lechtá na ručičkách a ve větru se divně hejbá a šustí. Je bájo a fakt nevím, proč ji přede mnou celou zimu schovávali.

Bacha, jedu!

0102 – Miss rodina

Milý deníčku, jsem větší kočka než maminka. A to je co říct, protože maminka je vysoká krasavice. Jestli mi nevěříš, zeptej se táty. Bohužel pro ni, ve městě se všichni otáčeli jenom za mnou!

Jela jsem v kočárku svým vlastním stylem, kdy klečím, držím se postranic a čekuju okolí. Měla jsem slušivou růžovou čepičku (mě si už nikdo s klukem plést nebude) a k ní ladící kšíry. Škoda, že si neviděl, jaký rozruch jsem udělala. Kolemjdoucí se na mě culili, mávali mi a někteří dělali přímo opičky. I prodavačky v obchodech a paní na poště se věnovaly mně a maminka je vyloženě rozptylovala. Co ti budu říkat, opět se potvrdilo, že jsem hvězda.

Jediné co mě trošku mrzí, je, že se evidentně víc líbím ženám než mužům. Budu radši doufat, že je moje roztomilost omračuje a oni se pak stydí projevit náklonnost.

Keramika

0101 – Hrnčířské trhy

Milý deníčku, byli jsme s našima na hrnčířských trzích, a proto jsem viděla všechny hrníčky světa na jednom místě. Byly fakt všude! A koukali na ně všichni lidi na světě. Víc jsem jich ještě neviděla.

Lidí bylo tolik, že si naši netroufli vzít kočárek a strčili mě do nosítka. Ani nevím, jestli už naši měli lepší nápad. Z tátovy hrudi jsem měla perfektní výhled na okolí. Až je škoda, že to byla tak monotematická akce – keramika vpravo, keramika vlevo, keramika vpředu, keramika vzadu. Něco na rozbití jsem neviděla jenom v případě, že mi dav zaclonil výhled. To jsem pak viděla jenom lidi, jak koukají na keramiku.

Maminka si taky jeden hrníček koupila. Ale protože je to individualita, co nejde s davem, tak si místo keramiky koupila porcelán. Navíc má ten hrneček pět nožiček, což je podle mě jenom o pět nožiček víc, než by měl slušně vychovaný hrneček na kafe mít. Já jsem alespoň ve svém dlouhém životě jiné hrnečky na nožičkách neviděla. A to jsem byla na hrnčířských trzích, takže o tom něco vědět musím!

 

 

Kočička

0100 – Kočky

Milý deníčku, děda (ten Santa style) má dvě kočičky. Živé. Hebké. Téměř tak hezké, jako ty v mé knížce. Černá se mě bála, dělala že tam nejsem, ale ta druhá – světlá s dlouhým kožíškem si se mnou krásně hrála.

Táta říkal, že je to kocourek, že už je starý a nevidí. Ale to s očičkama se mi nezdá, protože vždy počkal, až k němu dolezu a když jsem ho měla na dosah, tak mi o metr dva poodběhl. Já zas přilezla a on se mi zas vyhnul. A tak pořád dokola. On byl rychlý a já nezastavitelná. Bájo honička.

Pak udělal kocourek chybu a zjistil, že je v koutě a nemá kam ustoupit. Hbitě vyskočil na odpadkový koš a bláhově doufal, že na něj nedosáhnu. Jo jo, takhle neférově chtěl vyhrát. Jenže to se přepočítal, chlupáček naivní, protože já se už umím u koše postavit na nožičky. V zoufalství začal prskat a vypadalo to, že mě chce packou bouchnout. Než jsem mu stihla dát babu, tak mě maminka odnesla pryč. Ten měl teda štěstí!

PS: Ty jo, stý zápisek! Kdo by byl řekl, že toho tolik zažiji?