Archiv pro měsíc: Leden 2015

Pas

0056 – Pas

Milý deníčku, stále více se propadám do osidel byrokracie. Včera jsem si byla vybavit pas. Nejprve jsem si myslela, že to má něco společného s okolím pupíku, ale chyba lávky. V daleké cizině potřebujete pro tamní obyvatele pas – malou knížku s fotkou a jménem, aby gramotní, neznaje češtiny, zjistili s kým mají tu čest. Já ho budu mít, abych si mohla jít ověřit pohostinnost slovenské části rodiny. Zatím ještě neumím řeč domorodého kmene, ale to nevadí, já se i tak domluvím všude!

Na úřadě se mi hodil maminčin fotografický tréning. Stačila jedna póza a ideální předpisová pasová fotografie byla na světě. Sice mě trošku překvapilo, že mě maminka drží daleko od těla, jako když mám v plence časovanou bombu, ale prý to měla úředně nařízeno. Úřad nechtěl, aby mi kazila fotku. No není to od nich hezké?

Ať je to jak chce, fotka se vydařila – nejen, že se sobě podobám, ještě jsem prý i hezká. Táta říkal, že si nemám zvykat, že je to poslední fotka na dokladu, která se mi kdy bude líbit. Většinou jenom tak plácá a já ho neberu vážně, ale asi na tom něco bude, protože maminka si u této věty smutně vzdychla.

Očko

0055 – Očkování

Milý deníčku, dnes jsem dostala injekcijku. No fakt! Nejprve mě oblbovali, že u doktorky dostanu očkování, ale vůbec mě tam nechytali do lana s očkem. Ani po mně očkem neházeli, a to jsem se s pomocí maminky celkem vyfikla. Bylo to ostatně zbytečné, skončila jsem zase nahá.

Všichni byli samý úsměv, doktorka, sestřička i táta s maminkou, ale to se jen zákeřně přetvařovali. Měli své temné plány a já, nevinné miminko, jsem byla jejich součástí. Když jsem chviličku nedávala pozor, tak mě štípli do stehýnka. Jasně, že jsem se lekla, navíc to bolelo a tak jsem se rozplakala. Táta se pohotově zeptal, „Haničko, tobě se to nelíbilo?“ Tou otázkou překvapil i doktorku, takže o jeho inteligenci jsem evidentně nepochybovala sama.

 

Květ

0054 – Opakování je matka moudrosti

Milý deníčku, stále víc o svých rodičích pochybuji. Někdy mi přijdou hrozně nedůvtipní. Nějak nemohou pochopit, že už mě tolik nebaví koukat na strop a bouchat do hraček nade mnou. Radši se nechávám nosit po bytě, kde můžu dělat inventuru svého potenciálního dědictví. To vydržím dlouho a často.

Nejvíc mě překvapuje, že si myslí, že mě už nudí koukat na věci doma. Například, že se mi už zajídá koukat znova na rozkvetlou orchidej a poslouchat  její popis. Chyba! Vždyť jsem to zatím slyšela asi jenom stokrát, to se mi ještě vůbec, ale vůbec neomrzelo. Naopak – je to bomba! Jestli mi na tom něco vadí, tak to, že už do toho popisu nedávají tolik nadšení jako na začátku.

Horor

0053 – Noční horor

Milý deníčku, nádherně jsem si z našich vystřelila. To mají za to, že nejdou večer spinkat se mnou, ale koukají na filmy beze mě. Jak já k tomu přijdu? Takhle omezovat můj kulturní rozvoj?

Když si konečně unavení lehli do postele a zhasli, tak jsem začala brečet. Nejprve doufali, že pláču ze spánku. Vždy, když jsem se nadechovala a byl klid, tak pro změnu přestali dýchat oni. Modlili se přitom, abych spala dál a oni ke mně nemuseli vstát. Tátovi určitě z nervů několikrát vynechalo srdce.

Nakonec ale pochopili, že mají smůlu a spát se ještě nejde. Ještě učinili zoufalý pokus o utišení a strčili mi dudlík do pusy. Pak se mi jich konečně zželelo a tak jsem si chvilku cumlala dudlík a pak potichu usnula. Zajímalo by mě, jak dlouho pak ještě beznadějně zírali do tmy, poslouchali sání dudlíku a neodvažovali se udělat nic, co by mě mohlo vzbudit.

úsměv

0052 – Konverzace

Milý deníčku, mám pocit, že si ze mě rodiče utahují. Už nějaký čas si zkouším mluvení. No mluvení, zatím je to jenom takové brblání nebo žvatlání. I když žvatlání je asi taky silné slovo. Ne že by křik přestal na naše fungovat, to ne, pořád funguje báječně a dostanu vše co chci nebo potřebuji. Ale všimla jsem si, že většina lidí okolo mě po sobě neřve, alespoň většinou ne, a i tak se spolu nějak domluví. Tak jsem si řekla, že bych to časem mohla taky zkusit a pláč si nechat jako zálohu. Takže trénuji. Ještě je přede mnou ale dlouhá cesta.

A tady mi naši hází klacky pod nohy a dělají si ze mě srandu. Místo aby mi šli příkladem a adekvátně artikulovali, tak mi odpovídají podobnými pazvuky, jaké se povedou mě. Pak má mít tréning nějakou úroveň.

PS: Jo, a ještě mi navíc říkají: „Bezzubko!“

PPS: Toho budou ještě hořce litovat, až mi porostou zoubky!

Foto

0051 – V záři reflektorů

Milý deníčku, doma nejspíš nedůvěřují mým intelektuálním schopnostem a tak mně maminka trénuje na relativně jednodušší práci. Vypadá to, že se ze mě snaží udělat modelku. Jináč si její zálibu sledovat mě skrz objektiv nedokáži vysvětlit. Uznej, na co by jí byly ty stovky fotografií, kdyby neměla postranní úmysly?

Navíc se to postupně zhoršuje. Na začátku jí stačil mobil, případně jednoduchý automat, ale v posledním čase se schovává za velkou zrcadlovku a ještě si navíc mění objektivy. Takže na mě míří velká černá věc, spoza které se ozývá: „Hani, Haničko, kuk!“ Z nějakého důvodu ta věc očekává, že se na ni budu usmívat. Túdle! Tolik vyjevených fotek s vykuleným pohledem, jako mám už nafocených já, by snad nenafotili ani při přistání mimozemšťanů.

Už jsem jak nějaká celebrita, nemám žádné soukromí, všude pápá raci, není úniku. Hlavně když  jeden ještě nechodí, že? Přepadli mě s foťákem i ve vaně a to je věc, která by se dámě, jako jsem já, neměla stát. Snad ty fotky nenajdu někde na internetu.

kapičky

0050 – Bacily

Milý deníčku, začínám se o sebe bát. Na světě jsem jenom pár měsíců a už beru každý den jedny kapičky a jeden prášek. Tímto tempem nebudu na stará kolena potřebovat žádné jídlo, budou mi stačit léky a najím se dosyta.  Nebo žádná stará kolena nebudou?

Zatím jsem naše z nekalých úmyslů nepodezírala, ale dnes táta nahlas přečetl název  jednoho prášku. A to mě dost vylekalo. Prý ňákej laktobacil. Nerozumím tomu, nejprve se u nás vše vyvařuje, abych ani náhodou nepozřela žádné ošklivé bakterie a bacily, a pak mi je pravidelně sypou do jídla!

Dudlíky

0049 – Palculienka

Milý deníčku, táta je proti svobodě slova! Nebo alespoň proti svobodě křiku. Snaží se mé projevy podle umlčet a používá k tomu ďábelský donucovací prostředek. Dudlík! Má ho nabitý a nebojí se ho použít.

Ale jenom málokdy mu to vyjde a utiší mě, protože já ho už umím daleko vyplivnout. Vůbec ho to netěší, přitom jindy oslavuje každou novou dovednost. Všechno jak se hodí jemu. Vsadím se, že když se konečně naučím chodit, tak bude chtít, abych v klidu seděla.

Na druhou stranu mě dudlík ani moc nechutná. Radši mám svoje pěstičky. Většinou mi stačí jedna, ale někdy se mi do pusinky vejdou téměř obě najednou. To už ale asi nebudu dělat, přišla jsem na bájó zlepšovák. Když dám paleček správně od dlaně, krásně se vejde do pusy a dá se úžasně cucat. Kam se hrabe tátův dudlík!

Kratší vlasy

0048 – Výměna

Milý deníčku, včera jsem téměř přišla o maminku. Odešla z domu a místo ní přišla,  jenom tak, jakoby nic, jiná paní. Sice se na maminku podobala, navíc podobně mluvila, stejně jako ona se smála, ale já se oblafnout nedala. Maminka má delší vlasy a basta!

Dokonce ta paní chtěla, abych se na ni smála. Ale já jsem jenom koukala, doslova s otevřenou pusou a snažila se přijít na to, co to na mě hrají.

Naštěstí jsem pak v jejím náručí zjistila, že je to přece jen moje maminka a tak je vše v pořádku. Ale ty nervy předtím, ty si už víckrát nepřeji.

Deka

0047 – Na bříšku

Milý deníčku, včera se mi povedlo několikrát přetočit na bříško. Sice nevím jak, ale povedlo! Jsem pánem svého života. Jsem samostatná! Teda téměř. Má to ještě pár much.

Ještě to neumím udělat vždy, když to potřebuji. Ale to se vypiluje. Mám na tréning tolik času, že mi to mohou všichni sportovci závidět.

Druhým problémem je, že pohled na deku z „výšky“ pěti centimetrů není o tolik zajímavější, než pohled ze země na strop. A udržet hlavičku tak, abych viděla něco zajímavého, dlouho na bříšku nedokážu. A na nohy zatížena nejsem.

A pak je tu hlavní problém. Nejde to nazpátek. Když jsem na bříšku, mám problém se dostat opět na záda. Táta s mámou asi nebudou nadšení tím, že mě budou na počkání otáčet podle mého gusta, ale bojím se, že mě to neodradí. Je to totiž zábava. Takže musím co nejvíc využít jejich momentálního nadšení z tohoto mého pokroku a nechat se otáčet, dokud je to bude bavit.