Archiv pro měsíc: Listopad 2015

Advent začal

0157 – Advent

Milý deníčku, včera začal advent a maminka se rozhodla, že si ho pořádně užijeme, ať se nám to líbí nebo ne. A pořádně, se vším všudy.

Začalo to nenápadně. Na dveřích se objevil věnec (nádherný), na květině červená srdíčka, hvězdičky a dokonce jeden boží ptáček (pipi). Na stolech se objevilo pár nových svíček.

Pak maminka usoudila, že to ještě pořád není ta pravá adventní nálada a vyrazili jsme do zahradnictví, kde měli obrovský sortiment vánočních serepetiček. To bylo něco pro mě – všechno nádherně barevné, lesklé, rozkošné až roztomilé – jenom absolutně, ale absolutně nedostupné. Nedovolili mi chytit ani nejmenší vánoční kuličku, nebo alespoň jednoho andílka. Zbabělci. Advent bude asi pekelně kruté období.

Večer jsme vyrazili na rozsvícení vánočnímu stromu. Tam jsme si odškrtli další adventní povinnou jízdu – pohled na betlém, svařák i něco sladkého, teplého, smaženého a nezdravého do bříška. Plus koncert v zimě na náměstí. Všechny adventní atrakce v jeden jediný den, na další dny nic nezbylo. Ale mně se tam líbilo, viděla jsem tam fakt hodně pejsků (havo). Ty mám moc ráda.

No a dnes ráno se ukázalo, že když jsem spala, maminka se nenechala temnou nocí zastavit a s výzdobou se pokračovalo. Hezké, ale snad už dnes bude adventní klid.

Kadibudka

0156 – Před odchodem

Milý deníčku, tátovi se někdy nezavděčíš. Těsně před tím, než odejdeme z domu, jdou naši vždy na záchod. Přišlo mi to jako výborný nápad a tak jsem to tak taky udělala. To víš, že jsem počkala, než mě pořádně oblékl, aby bylo jisté, že se někam jde. Teď už to chce sice trpělivost, navléká na mě klidně čtyři vrstvy, ale já si umím počkat.

Jenže táta to vůbec neocenil. Když můj úspěch ucítil, tak na mě dlouhou chvíli koukal jako na zrádce. Chvíli vypadal, že přemýšlí, že mě v tom nechá a půjdeme, ale pak  mě oloupal ze všech vrstev oblečení a přebalil. Podle mě do toho však nedal srdce, vypadal zasmušile až rezignovaně,  a z nějakého důvodu si pod fousy opakoval něco, čemu jsem nerozuměla. Vsadím se však, že by se to mamince nelíbilo.

Za mě to však byl úspěch a příklad hodný nasledovaní. Už se těším, až to ukážu mamince.

Pokračování textu 0156 – Před odchodem

Zákaz

0155 – No, no, no

Milý deníčku, nevěřil bys, kolik věcí mám zakázané dělat. Není lehké si to pamatovat, ale zatím mi to celkem jde. Někdy našim dokonce ukazuji, jak jsem dobrá žačka.

Pečlivě zkontroluji,  jestli na mě koukají a pak začnu říkat „no, no, no…“ a pomalu začnu dělat  přesně to, co mám zakázané. Například vytahovat knížky z poliček nebo věci ze šuplíků. Celý čas kontroluji, jestli mě pořád sledují a pomalu pouštím jednu věc po druhé na zem. Nezapomínám opakovat „no, no, no…“, aby věděli, že je to ukázka, že přesně vím, že se to nemá, a že by měli být na mě pyšní, že jsem se to tak dobře naučila.

Oni jsou ale moc nároční učitelé. Zatím se moc nadšeně netváří, spíš naopak, někdy bych přímo řekla, že je to i zlobí. Asi někde ještě dělám chybu a není to na čistou jedničku. Takže jim v rámci svého tréningu tuto exhibici dělám několikrát denně a doufám, že se to jednou povede dokonale.

Pokračování textu 0155 – No, no, no

Úklid

0154 – Úklid

Milý deníčku, už umím uklízet.  Je to děsně lehké, vůbec nechápu, proč táta uklízení nemusí. To vezmeš něco, co se válí na zemi a dáš to na jeho místo (tak tak deníčku, každá věc má svoje vlastní místo). Úklid je brnkačka.

Jenom s maminkou mám potíž. Nějak se neshodneme na tom, kde to místo je. Neustále vyndavá mnou právě uklizené věci a dává je úplně jinam. Absolutně odmítá moje zlepšováky a důrazně trvá na starém uspořádání domácnosti. Je jí to dost na škodu, kdyby se přizpůsobila, ušetřila by dost času. Stačilo by hledat tam, kde teď věci jsou a nehledat tam, kde si myslí, že by měly být.

Vím, o čem mluvím, některé kusy už hledá několik dnů. Ale poradit si nedá a nedá!

Nočník

0153 – Nočníček

Milý deníčku, je tak lehké naše potěšit. Stačí se vyčůrat do nočníčku a oni začnou přímo šílet nadšením. Nejprve mi zatleskají a zaskandují několik hesel, pak mě pochválí a celou dobu na mě koukají, jak na právě nalezený  poklad. Pak to musíme spolu slavnostně vylít do záchoda.

Myslela jsem, že je to po několika opakování omrzí, ale je to baví pořád víc a víc. Teď už na tom nočníku blbneme několikrát denně a jejich nadšení nemizí. O to víc jsou smutní, když se mi nechce. Snad už brzo začnu normálně chodit na záchod, kde se zavřu, abych měla klid, jináč se z toho asi zcvoknu.

Polibek

0152 – Don Juan

Milý deníčku, s chlapy to asi nebudu mít v životě jednoduché. Už mě zkoušeli sbalit všelijak (např. přes maminku), ale takhle přímého Casanovu jsem ještě nepotkala. Já, nic netušící si kráčím zvesela rovnou za nosem a objevuji nová zákoutí našeho města, následována rodiči, kteří se mě zoufale snaží udržet na chodníku a tím mi úspěšně brání skočit pod auto, když se tu zničeho nic vynoří ze tmy (už se stmívá brzo, no) kluk přesně mého věku a s výkřikem „mimi“ se na mě vrhne. Kdyby mě táta zezadu nepodepřel, tak mě ten kluk z fleku a z rozběhu položí na lopatky. Na první pokus!

Jeho maminka se objeví vzápětí a chudák neví, co udělat dřív. Zpacifikovat svého kapesního dona Juana, nebo se omluvit rodičům pohoršené dámy? Než se rozkoukala, tak jsem malému dobyvateli ukázala lesklý kamínek, který jsem malou chvíli předtím zachránila z pod kol kolemjedoucího auta (brm, brm) a tím bezpečně odvedla jeho vášeň na druhou kolej. Netrvalo ani deset vteřin, a místo mě toužil po kousku křemene. Jak prosté, milý Watsone!

Takže teď mám smíšené pocity. Asi mi to s kluky půjde jedna radost a na počkání asi udělají to, co chci já. Na druhou stranu, řekni deníčku, to nemohl tomu kamínku odolávat trochu dýl?

Pokračování textu 0152 – Don Juan

Dušičky

0151 – Dušičky

Milý deníčku, naši mě odvezli na hřbitov. A pak zase domů, ale mezitím jsem si to parádně užila. Je to fakt zábavné místo a podle mě bychom tam měli chodit častěji.

Všude svítí svíčky a lucerničky, což vypadá jednak hrozně romanticky a jednak je tam proto dostatek teplého vosku, do kterého se dají strkat prstíky. Respektive dali by se, kdyby naši se mnou nehráli hru na strážce světla. Bránili mi v tom, co se dalo. Sice vyhráli a prstík jsem si omočila jenom jednou a to i tak málo, že nevím jestli to můžu počítat. Ale i tak to byla bájo noční bojovka.

Navíc je hřbitov plný hrobečků, což jsou potenciálně dokonalé mramorové prolézačky potažené rostlinným maskováním všech barev. Bohužel pro mě, strážcové světla byli ostražití, a vždy mě před výstupem na vrchol odchytli ještě v základním táboře.

Největší bžunda tak bylo nakonec prolézání nahrabaných kop opadaného listí. Tam se správcům světla za mnou nechtělo a tuto hru jsem si jediná užila sama. Nevadí, i tak je evidentně na hřbitově dost zábavných atrakcí pro celou rodinu.

Pes

0150 – Nejlepší přítel člověka

Milý deníčku, naši se asi bojí, že bych na pejsky byla zlá. Vždy, když se k nějakému blížím, tak jsou celí ustrašení, co mu udělám. Čím větší pes, tím víc se bojí. Za koho mě mají?

Když pejska na procházce uvidím, začnu volat „Havo! Havo! Havo…“ aby o něj nikdo nepřišel nepozorností a rozběhnu se k němu. Téměř. Zkrátka jdu taky rychle, jak to jen dokážu. Jenže rodiče mě pustí jenom na několik metrů od pejska a pak mě drží v bezpečném dosahu. A nepustí mě dál. Marně natahuji ručičku a volám na něj. Dokud se naši nedohodnou s páníčkem, že mu neublížím, tak mám smůlu.

Někdy se jenom blížím a majitel rovnou říká: „Nekouše?“. To mě přímo uráží. S mými zoubky? Pejska? Já? A táta, místo aby se mě zastal, tak si ještě přidá: „Opatrně!“

Pejskové jsou přitom úplně nejlepší zvířátka. Minule jsem za jedním chvíli chodila a on mi těsně unikal a lechtal mě svým huňatým ocáskem na nosánku. Táta říkal, že to byl špic, ale podle mě byl spíš trochu tupý. Staral se jenom o míček a mě si za sebou ani nevšiml. Ale i tak byl moc bájo.

Pokračování textu 0150 – Nejlepší přítel člověka