Archiv pro měsíc: Duben 2015

Bungee jumping

0099 – Hop nebo trop

Milý deníčku, maminka je milá, ale hrozně naivní. Pořád vypadá překvapeně, že už v kočárku odolávám usnutí.  Ale komu by se chtělo spát, když venku je to zatím výrazně hezčí než v mých nejlepších snech. A pestřejší.

O mnoho lepší je v kočárku klečet a koukat ven. To se pak můžu držet boků a vyvažovat v zatáčkách. Nebo se natahovat po věcech v dosahu. Ideálně v obchodech. Perfektní je drogerie, tam jsou plné regály hraček ve velikosti akorát do mé ručičky. Ani uličky tam nejsou zbytečně široké.

Navíc s maminkou hrajeme bájo hru, plnou napětí a vzrušení. Já se snažím v nestřežené chvíli z kočárku vystoupit a maminka se snaží nestřeženým chvilkám vyhnout. Anebo mě alespoň zachytit v dostatečné výši nad zemí. Morous táta bohužel nemá pro naši zábavu pochopení a operativně koupil kšíry. Prý abych už z kočárku nevyskočila. No uvidíme. Mně osobně přijdou kšíry jako výborný základ na bungee jumping.

Pokračování textu 0099 – Hop nebo trop

Postavit se

0098 – Na dvou se to lépe táhne

Milý deníčku, žiji teď nebezpečný život plný rizika a adrenalinu. Je to fakt jízda. Umím se postavit u nábytku, což je moc fajn, má to ale jednu malinkou chybičku. Neumím se dostat zpátky na zem. No … vlastně umím, ale dost to bolí.

Zatím to za tu bolest stojí. Na stole se nachází tolik zajímavých hraček. Alespoň vždy ráno je jich plno.  Bohužel, po chvíli ty, co neukořistím, vždy někam zmizí. Anebo, což je ještě horší, se přesunou tak, že na ně nemůžu dosáhnout. Vidím je, ale jsou nedosažitelné. Naši mě tak rafinovaně mučí, co si sama ještě kořením narůstajícím vědomím, že už se na nožičkách neudržím, a pád na zem se blíží. Co ti budu říkat, hrozná frustrace, ani pláč nepomáhá.

Vstávat k nábytku má ještě jednu velkou výhodu. Ohromně se mi zvětšila plocha, kterou můžu ochutnat. Potahy křesel a gauče chutnají úplně jinak, než deska stolu. A ani jedno nejde srovnávat s kobercem nebo plovoučkou. Svět je plný rozkoší.

Bryndák

0097 – Virózka

Milý deníčku, zažila jsem úžasný den. Snědla jsem toho za dva, vyzkoušela si spousty slušivých oblečků a koupala se třikrát za den. Absolutní ženský relax. A nejlepší na tom je to, že si nemusím dávat pozor na linii, protože jsem vše vyblinkala.

Neboj, nebudu s tím pokračovat, nemám tu nemoc modelek, ani se neopičím po starém Římě, jenom jsem asi chytla ňákýho bacila od maminky. Naše to trošku vystrašilo, ale mně bylo vlastně fajn. Nijak mě to nezpomalilo v lezení ani v spinkání.

Maminku v ten den těšila jenom jedna věc. Že jsem ohodila vždycky tátu. Podle mě by jí to mělo být spíš líto, koupel v mléce je přece dobrá na pleť. Na tátovu chlupatou hruď je mlíčka až škoda.

Šiplík

0096 – Táta je out

Milý deníčku, tátovi skončila mateřská a tak šel v pátek do práce. Těšil se, jak si konečně odpočine. A že je tam větší klid. Šéf prý po něm neřve tak často jako já. To možná jo, ale má tam někdo můj úsměv?

Takže už budeme doma jenom my dvě s maminkou. Bude tu pro mě víc místa a navíc budu mít ve dne jenom jednoho hlídače. To zní moc slibně. V pátek jsem od nedočkavosti nemohla dospat a tak mamince začala směna dřív než tátovi. Trochu ji to překvapilo, ale méně než sem se těšila, už sem ji asi naučila flexibilitě.

Hned ten den jsem využila situace a poprvé v životě si otevřela šuplík v kuchyni. Tam ti bylo hraček! A jakých! Ty mi ještě nikdy nedali do ruky. Od úžasu jsem skoro spadla, maminka mě naštěstí zachytila, hned ale mou výzkumnou  výpravu, těsně po objevení pokladu, přerušila a odnesla mě z tajného hračkářství zpátky na  deku.

Teď mám bájo životní cíl – prozkoumat i ostatní šuplíky a všechny hračky z nich vybrat a vyzkoušet. Drž mi palce!

Náušničky

0095 – Náušničky

Milý deníčku, moje sbírka šperků se utěšeně rozrůstá. Dostala jsem již druhé náušničky, přitom ty první jsem ještě neměla na sobě. Důvodem bylo, že mi na ouškách nenarostly dírky. U nových to však vůbec nevadilo, protože mi je nastřelili.

Ano, už vím, co je to nastřelování. Zase jedna informace, kterou by mi bylo stačilo říct. Ale naši ne, ty fandové moderního školství mě donutili se to naučit praxí.

Zatím jsem si z toho vzala jedno ponaučení. Lékařský personál se v našem zdravotnictví na pacienty usmívá jenom, když mu jde udělat bolest. To jsou hned doktorky i sestřičky jako med, samý úsměv, ale pak se ozve osudná věta. Tatínku, maminko, podržte si ji. A hned nato to zabolí.

Táta pak říkal, že pro krásu se musí trpět, ale to dáma mého formátu už ví. Ať je to jak chce, už mám dírky v ouškách a budu si moci náušničky střídat a ladit je k šatičkám. Bájo!

Pokračování textu 0095 – Náušničky

Prababička

0094 – Prababička

Milý deníčku, prababička je můj oblíbený dospělák. Vůbec nevadí, že je tady stodevátesátkrát déle než já (95 let). Výborně si spolu rozumíme. Já ještě nemluvím a ona nic neslyší. Takže se na sebe culíme a já po ní mohu šplhat. Pustí mě k sobě do postele a já jí ukazuji, jak se umím batolit.

Líbí se mi na ní i to, že umí pořádně relaxovat. Je první dospělák, co znám, který spinká ve dne. Stejně to dělám i já a je to moc fajn. Naši sice taky někdy ulehnou za světla, ale uznej, že odpadnutí do kómatu vyčerpáním se za relax nemůže počítat.

Jo a prababička má epesní křeslo. Dá se polohovat a má kolečka. Člověk může na procházku a nemusí chodit! Já se už bála, že až se naučím chodit, že přijdu o odvoz. A ono to jde i bez kočárku.

Leporela

0093 – Zahrádka

Milý deníčku, včera bylo hezky a tak jsem byli na zahrádce. Proto mám pocit, že autor mého leporela mě pěkně houpe. Neviděla jsem tam žádnou mrkvičku, hrášek ani okurku. Nebyla tam ani travička a ani kytičky. O kačenkách, pejskovi nebo koníkovi škoda mluvit. Nic z mé knížky na zahrádce nebylo!

Snad se autor nebál, že se děti na zahrádku nebudou těšit, když se dozví, že je tam jenom spousty stolů se sedícími hosty, co obědvají, chlemtají pivo a víno a povídají si. Jestli bál, tak oprávněně. Byla to vcelku nuda. Naši čekali, kdy konečně usnu a dělali, že je jídlo se mnou v náručí baví. Mě nebavilo. Kdyby tam stále nependlovali dva muži v černém, tak snad začnu plakat, ať se aspoň něco zajímavého děje.

Ještě mám doma knížky o lese a lesních zvířátkách. Moc hezké knížky. Jenže jak mám vědět, jestli jim můžu věřit? A vůbec, říkají mi naši pravdu? S mým vzděláním to začíná být hned zpočátku dost bledé.

Grandhotel

0092 – Nepřítomnost

Milý deníčku, mám být ještě tátova holka? V poslední době začínám mít o tátově přízni pochyby. Nejprve mi na Velikonoce dopřál pomlázky a teď si vypadl na tři dni z domu. Jen tak bez přípravy, jeden den tu je a v druhém si zmizí. Prý služebka. Pche! Od kdy se chodí pracovat do Grandhotelu v Tatrách? On si užívá, relaxuje, a nás tady s maminkou nechal na všechno samotné.

Nejde o to, že by jsme byly bez něj ztracené. Jsme přece samostatné ženy, které si bez chlapa hravě poradí. Já jsem už velká a už toho dost umím. Maminka se taky snaží a často vůbec nepotřebuje moji pomoc. Nanejvýš jí stačí poradit a ona se pak chytne.

Spíš mě nakrklo (a já jsem v krkání dobrá, nutí mně to dělat vždy po jídle), že si pak koncem třetího dne přijde, jako by se nic nestalo, a očekává, že se mu dobatolím rovnou do náruče. Tůdle, mám svoji hrdost. Už tak mě zradil obličej a radostí jsem se na něj uculovala. Pořád lepší než maminka, která se s ním bezostyšně začala objímat a, světe div se, nechala se i políbit. Sufražetky se musely v hrobě obracet.

0091 – Hulvát

Milý deníčku, táta mě seřezal! Je to násilník a hulvát! Konečně ukázal svou pravou tvář. Moje dětství právě skončilo.

Ráno začalo jako každé jiné, když z ničeho nic táta vytasil divnou pružnou hůl s kopou stužek a vrhl se na mámu. Honil ji po celém bytě a ještě se u toho smál. Je to čistá bestie, bavilo ho mlátit vlastní manželku a ani to nemaskoval. Maminka zahnaná v koutě se musela vykoupit sladkostmi. Byl to otřesný pohled.

Pak jsem dostala na zadeček taky. Sice jen jemně, skrz plenku jsem to ani necítila, ale i tak mu to nikdy nezapomenu. Nic jsem mu nedala a just jsem neplakala. Tu radost jsem mu neudělala.

Pak se to snažil vyžehlit, maniak jeden, zkusil mi namluvit, že je to oslava jara, ale tím se nedám zblbnout – venku dnes sněžilo, tak co sem plete jaro.

Plížením plazením vpřed

0090 – Koberce

Milý deníčku, objevila jsem krásu dětských koutků. Nebylo to vůbec těžké, stačilo v autě cestou ze Slovenska domů ve chvílích nudy nespat. A stěžovat si. A stěžovat si. A stěžovat si.

Naši nejprve zkoušeli zastavit na pumpě a trochu mě poponášet okolo auta. To jsem jim už nezbaštila. Jednak bylo hnusné počasí, takže jim chuť na procházku v dešti a větru nevydržela dostatečně dlouho, jednak jsem už benzínky viděla cestou na Slovensko a tyto byli dost podobné. Takže mě neumlčeli.

V Bratislavě si rodiče v zoufalství všimli Ikey hned vedle dálnice a protože doma máme jejich příruční sklad, nemohli si nevzpomenout na její dětský koutek. Hloubka jejich frustrace gradovala, když zjistili, že si na legální vstup do něj počkám ještě dva a půl roku, ale nakonec to zachránil jeden bájo zelený koberec na malém pódiu, kde jsem si v klidu protáhla svaly a potrénovala chůzi po cizí zemi.

To však nebylo nic proti další zastávce, kterou jsem si vyprosila. V restauraci na mě čekal reálný dětský koutek s hračkami, s dětským nábytkem i s ohrádkou. A na koberci byl nakreslený celý svět i s cestami. Vím to, protože koberec je to jediné, na co jsem ze země dosáhla. Ale to se jednou změní a já už teď aspoň vím, proč dospělí rádi chodí do restaurací. Je tam zábava.