Milý deníčku, je neuvěřitelné, kolik lidí nemá vychování. Zdravím téměř každého, koho potkám, na ulici nebo v obchoďáku, zblízka i na dálku a minimálně půlka kolemjdoucích nepozdraví. Přitom zkouším různé pozdravy – papa, ahoj, čau, dobrý den i dobrou chuť, ale někteří dělají, že tam vůbec nejsem.

Na druhou stranu musím říct, že existují i chodci, které družení vyloženě baví stejně jako mě. S těmi si pak dělám papa dokud na sebe alespoň trochu vidíme. A někdy ještě chvíli i potom. To pak táta začíná dělat, že mě nezná a že tam dokonce není a nikdy nebyl. Morous. Asi závidí, že ho nikdo cizí nezdraví.

Milý deníčku, mám tu pro tebe ještě jednu starší pikošku z dalšího kroužku. Chodím totiž taky cvičit a tancovat na písničky. No a drž se, co se mi tak jednou povedlo…

Dostali jsme do rukou taková kola, že to je jako volant a běhali jsme s nimi do kruhu. Jako že jedem autem. Celkem nuda. No ale my děti máme teda jako víc představivosti, než dospěláci a tak jsme hned začaly improvizovat a vylepšovat to.

Rozhodla jsem se, že se jako vítězná závodnice Formule 1 ozdobím věncem a hned jsem si ten věnec navlékla na krk. Gratulace nepřišly a jak jsem záhy zjistila, ten hloupý volanto-věnec taky nechtěl z mého krku slézt. Bránily mu moje uši nebo co.

Čímž jsem vzbudila větší haloo než nějakou výhrou v závodech. Držela jsem statečně, maminky tahaly, kroutily a hekaly, ale žádná ho nedokázala sundat. Došlo na nejhorší, byla nutná operace! Přinesly nůž. Nařízly věnec a … nic. Držel. Naštěstí byl na cvíču i jeden tatínek. Bylo potřeba mužnou sílu, aby ten polystyrenový krám roztrhl. A tak jsem byla zachráněna! To ti byl trapas!

Milý deníčku, ještě jsem ti zapomněla napsat, že od září chodíme s maminkou plavat. A musím se ti pochlubit, že několik týdnů už sama plavu!

No tak dobře, ne úplně sama, je to s pomocí takových pěnových pásků okolo pasu a ručiček, ale doplavu kam chci. A to je co říct, protože, představ si!, máme ve skupině i 2 kluky, o malinko starší než já a ti ještě sami neplavou. No, co ti budu povídat, oni jsou vůbec nějací… přizdi… plavci! Maminka by ovšem řekla slušně, že se pořád drží máminy sukně. I když teda nevím jak, když tam jsou maminky v plavkách.

Asi na tom, že jsou kluci opožděný, fakt něco bude, protože i s potápěním skoro po roce pořád bojují a já se s plavčicí potápěla hned. Rozhodně jsem nedělala žádný srdceryvný scény jako ti páni kluci. No alespoň, že pak po plavání se s jedním dá vyhrát. Je pak děsná bžunda, když se spolu můžeme zavírat do kabinky.