Archiv pro měsíc: Únor 2015

Povodeň

0074 – Potopa

Milý deníčku, v poslední době nám prosakuje podlaha. Jsem tím ze všech nejvíc postižena, protože si často hraji na zemi na dece. Vždy chvilku po tom, jak se mi podaří otočit na bříško, jasně vidím zvětšující se mokré skvrny okolo mě a hlavně přede mnou. Snažím se jim převalováním utéct, ale jsem bez šance. Vždy mě následují. Výjimkou není ani nakonec úplně provlhlá deka.

Překvapuje mě absolutně iracionální reakce rodičů. Místo toho, aby kontrolovali, kudy se k nám vlhkost dostává, tak mi utírají pusinku. Maj to jako nějaký tik. Objeví se voda přede mnou a oni mi utřou pusu. Přijde ti to normální? Já už fakt nevím, co mám s nimi dělat.

Kočárek

0073 – Půjčka

Milý deníčku, včera jsem půjčila svůj kočár potřebnému. Právě jsem v něm neležela, jenom tu zahálel a překážel na chodbě. Tak jsem si řekla, podělím se o něj, ať se trošku amortizuje, no ne? K tomu dobrý skutek zadarmo, no neber to. Taky tátovi se hodí tréning, tlačit kočárek profesionálně vyžaduje kvalitní kondičku a pravidelnou praxi. Hlavně obrubníky je potřeba pilovat průběžně.

Celkem jsem se divila, když jsem zjistila, že do kočárku uložil náš stolní (respektive podstolní) počítač. Asi ho nemohl uspat nebo co. Ležel tam pořádně nakřivo, podle mě i dost nepohodlně. Ale nehnul ani brvou a neřekl ani popel.

Ať je to jak chce, když se za hodinku z procházky vrátili, počítač se tvářil pořád stejně, ale po zapojení byl o dost tišší. Takže se mu to nejspíš líbilo.

0072 – Pozitivní zprávy

Milý deníčku, včera jsem měla velké štěstí. Naši mě odvezli na očkování, ale paní doktorka řekla, že až za týden. Takže jsem si oddechla, včelička se nekonala a já mám odklad sedm dní. A kdo ví, co se může za sedm dní stát. Možná se povinné očkování zruší, možná se zjistí, že mám zázračnou imunitu a možná, jenom možná ty nemoci dostanou samy nějakou chorobu a chcípnou. Za mě každopádně pozitivní zpráva.

Jo a mám víc než šedesátšest centimetrů, takže už mi snad nikdo nemůže říkat prcku. Zdá se ti to málo? Vždyť jsem narostla za pár měsíců o celou třetinu. Nikdo koho znám se o tolik nezlepšil. Vlastně nenarostli ani o jeden jediný centimetr. Ani maminka. Táta mi dokonce přijde nějaký menší, shrbenější a sešlejší. Čím to tak může být?

A jen tak mezi námi, čekárna byla úplně natřískaná, takže jsem se viděla s kopou vrstevníků. Zvlášť dva pánové tam vypadali celkem k světu, dokonce už frajersky zkoušeli stát bez pomoci maminek. Byli to fešáci, jeden blondýn a jeden hnědovlasý, oba s nádhernýma modrýma očima. Jenom se ještě nenaučili slušnému chování, nepokrytě na mě koukali. Nebýt dámou, tak napíšu „čuměli“, ale mají štěstí, že jsem. Já se jich vůbec nelekla, byla jsem vyfiknutá a tak jsem jim upřený pohled odvážně vrátila. Byla to nakonec celkem fajn chvilka, jestli mi rozumíš.

Nosič

0071 – Nosiči

Milý deníčku, opět mám pocit, že naši ztrácejí motivaci. Jsou chvíle, kdy jasně vidím, že se jim vyloženě nechce podat mi pomocnou ruku nebo dvě. Když se ozvu, pokukují po sobě, tváří se hrozně moc zaneprázdněně a ze všech sil se snaží, ať ho ten druhý předběhne. To si fakt mysleli, že budu celé dni jenom spát, nebo maximálně tiše ležet a nerušit je?

Je sice možné, že svět je nejhezčí z koňského hřbetu, za sebe ale můžu zodpovědně prohlásit, že z náruče rodiče je taky dostatečně impozantní. Jen není vždy právě lehké se do té náruče dostat. A pak ještě udržet. Maminka s tátou podléhají nepodloženému dojmu, že chvilka vyhlídkového nošení stačí a pak šup se mnou zpátky na deku. Přitom jim to ještě ani jednou neprošlo v klidu. Jsem zvědavá, kdy si toho všimnou, vzdají to a zavedou delší turistické trasy.

 

První pomoc

0070 – Houser

Milý deníčku, právě teď jsem hlavně maminčina holka, protože  tátu seklo v zádech a nemůže se předklonit. Tím pádem už nejsem největší nemotora v rodině.

Táta chodí pořád prkně vzpřímený a všechno, co je pod úrovní stolu je pro něj nedostupné. Může si na to jenom ukazovat, stejně jako já! Když leží, působí jak želvička na zádech. Na každé otočení se dlouho připravuje, dělá ho na etapy a haleká u toho jako dům důchodců při výstupu na Milešovku. Nejlepší jsou přechody z lehu do stoje a naopak. Tolik opatrných manévrů nedělá ani kamion, když se chce otočit v úzké uličce.

Pro mě to má velkou výhodu. Hrajeme si s tátou na zemi o mnoho déle než předtím. I když ho to už nebaví, tak představa, že ho čeká vstávání, ho vždy přesvědči, že hra se mnou není vůbec zlá.

Ham ham

0069 – Degustace

Milý deníčku, většina věcí nemá žádnou chuť. Vůbec žádnou! To je dost zklamání, na co mám tedy tolik nevyužitých chuťových pohárků? Zatím jsem se tím ale nedala odradit a dál ochutnávám vše, co mi přijde pod ruku. Oblečení, přikrývky, hračky, knížky… a nic. Jakous takous chuť má jenom mlíčko, čajík a pak v poslední době lžička. Ta teď dokonce mění barvy. Ale vše ostatní je bez chuti. Mě to můžeš věřit!

I tak se degustaci snažím dělat poctivě a neflákat ji. Sama se neudělá, no ne? Okolo je tolik nových věcí a některé dají fakt pořádnou práci. Ne vše se totiž do pusy vejde najednou. To pak musím chuť předmětu ověřovat metodicky – postupně, hezky po kouscích, nespěchat, až nakonec ochutnám celou věc. Když to vůbec stihnu a naši mi ji nezabaví.

Malou nevýhodou je, že je pak vše mokré, včetně mých ručiček, tvářičky a blízkého (někdy i vzdálenějšího) okolí. Nejhorší je, že se bojím, že jsem některou část vynechala a tak většinu věcí ochutnávám stále dokola. Jistota je jistota.

Autobus

0068 – Autobus

Milý deníčku, dnes jsem se prvně svezla autobusem! Bylo to bájo! Konečně jsme se s našima svezli jako páni. Velkým vozem, kam sem se vešla v kočárku a nikdo mě nestrkal do vajíčka. Velkým vozem, kde táta a máma mohli stát u mně a nekrčili se v sedačkách jako v autě. Navíc jsme měli vlastního řidiče, který nás odvezl přesně tam, kam jsme potřebovali. Jediný problém je v tom, že strop v autobuse je nuda a tyčky na držení se okoukají rychle. Z kočárku jednoduše nemám ten správný širokoúhlý výhled.

Málem jsem si to neužila, protože v kočárku většinou okamžitě usínám. Na autobus jsme museli chvíli čekat a tím se moje snaha neusnout a vidět autobus pekelně ztížila. V koncentraci mi trochu pomohlo, že jsem na zastávce slyšela, jak se sousedovic děti také těší, že pojedou autobusem, že bude dobrodružství. Dobrodružství? Takový bonus jsem vůbec neočekávala. Jenže pak mě tátovo pravidelné houpání kočárku udolalo a celé dobrodružství jsem prospala. To ten kočárek nemůže nechat chvíli na pokoji, nervóza jeden?

O to víc jsem se soustředila na cestu zpátky. A vydržela jsem. Jízda byla sice už bez dobrodružství, ale díky ní jsem zjistila, že i když máme auto, můžeme si jednou za čas dovolit luxusní přepravu.

Papání

0067 – Labužník

Milý deníčku, mám pocit, že končí jedná krásná éra. Doba mléčná. Včera na mě maminka vytáhla lžičku a snažila se do mě nacpat něco oranžového. Táta u toho stál a mířil na mě mobilem, takže je to určitě významný krok pro lidstvo, i když malý pro mě.

Musím přiznat, chuť to má celkem dobrou. Až na to, že kromě mléka nemám s čím srovnávat, takže se může časem ukázat, že je to pěkný hnus. Maminka sice tátovi říkala, že je to celkem dobré, ale možná se mě jenom snažila oblafnout.

Na druhou stranu, papání se lžičkou má své nepopíratelné výhody.  Je to velká psina a docela napínavá hra pro dva hráče. Po lžičce se dá sahat , nabírat si jídlo na ručičky, rozmazávat po pusince a krásně zdobit vše, co je v dosahu. A když pomůže gravitace, tak i dál. Bájo je hlavně plivání a prskání kašičky po protivníkovi. Maminka se v rámci hry naopak snaží, aby vše ochránila a maximum jídla dopravila do pusinky. Obě si to hrozně užíváme.

Včera sem byla ještě absolutní nováček, a tak maminka vyhrála –  dostala do mě téměř vše, co chtěla. Ale zlepšuji se, a dnes sem ubránila před polknutím o dost více jídla. Už se těším, až se zlepším natolik, abych zvítězila já.

Cvičíme

0066 – Závislost

Milý deníčku, stal se ze mě stoprocentní závislák. Čistý závislák, nebo mám slabou vůli. Ani nevím, co je horší. Posuď sám.

Naši se mnou totiž vážně začali cvičit. Čekala jsem, že budeme blbnout v sexy drese na karimatce na pořádně nadupanou muziku, ale kdepak! Opět jsem skončila nahá  a naši nade mnou dělají stejné šamanské rituály s chrastítkem jako paní doktorka. Tak se to dělá i ve fitku? Já jen, že maminka chodí cvičit tam.

Takže čarují s hračkou, a já, káča malá, i když vím, že na něj nedosáhnu, tak se za ním otáčím jak slunečnice. A nemůžu si pomoci. Naděje mi nedá. Navíc naši nejsou tak přísní, a sem tam se moje snaha vyplatí. Není to vůbec zadarmo, já vím, o to víc mě pak natahují.

Tak ráda bych je nechala s hračkou v ruce kouzlit a nevšímala si jich, ale nedokážu to. Stále znovu se po chrastítku vrhnám. Jsem závislá na hračkách? Nebude se to zhoršovat? Dá se to léčit? Doufám, že ne pomocí cvičení.

Šaman

0065 – Šaman

Milý deníčku, byla jsem na tom nejvíc frustrujícím vyšetření ze všech. Že dámu mých kvalit pořád u doktora vysvlékají donaha, na to sem si již zvykla. Mladým hezkým holkám se to holt stává. Ale dlouhodobé psychické týraní místo vyšetření, to mě překvapilo. Navíc na mě doktorka nezkoušela žádný hajtek lékařský přístroj (ani ten ne, co dělá Píp), jenom mě položila na pult a vytáhla na mě bájo chrastící dřevěnou hračku.

Tou hračkou pak mávala okolo mě, jako kdyby zaháněla duchy. Jak šaman z pralesa. To nemáme na lepšího doktora? Já se mohla točit jak kolotoč, abych na ni alespoň viděla. Marně jsem se za ní natahovala, měla ji vždy tak, abych na ni nedosáhla. A když sem se k ní i tak dostala, hned mi ji sebrala. Cítila jsem se jako oslík, co mu zavěsí před oči otýpku slámy, aby tahal. A naši té doktorce snad fandili nebo co. Vůbec se mě nezastali. Přivádělo mě to k zoufalství. Ale neplakala jsem, tak lehce mě nedostanou.

Když to skončilo, tak vyhlásila, že neumím pořádně ležet na zádech a že to se mnou naši musí cvičit. Co sem asi tak dělala v posledních čtyř měsících, ha! A jak se mnou budou naši ležení cvičit? To se budeme všichni spolu válet v mojí postýlce? Co když u cvičení usnu, bude platit? Jsem fakt zvědavá, jak toto skončí!

Pokračování textu 0065 – Šaman