Archiv pro měsíc: Červenec 2015

Nabídka

0125 – Punk’s Not Dead

Milý deníčku, jestli si myslíš, že jsme si na dovolené odpustili nějaký hrad, tak se pleteš. Tenhle byl navíc na pořádném kopci. Což mělo i výhodu, byl z něj perfektní výhled na festival v podhradí. O zvuku ani nemluvě. Díky tomu jsem byla na svém prvním punkovém koncertě. A řeknu ti, by to Iné kafe. Vyváděli téměř jako Sto zvířat. Už chápu, proč mají hrady tak tlusté zdi.

Den přitom začal nevinně. Naši mě strčili do středu obrovského akvárka. Ať se prý kouknu, jak se mají rybičky. Co ti mám říct – plavaly vpravo, vlevo i nade mnou, nevydaly ani hlásku a dělaly, že tam nejsem. Což bylo možná štěstí, protože některé byly o dost větší než já. I tak jsem se na ně radši culila, ať vědí, že jsem přítel a přicházím v míru. Celý čas jsem doufala, že ten skleněný tunel ještě chvíli vydrží.

Abych těch zvířat neměla málo, vzali mě naši i na farmu. Byla tam všechna zvířátka z mé knížky. Maminku nešlo dostat od koníků, což nechápu, protože tam jenom stáli a divně koukali. To takové krůty, kachny, slepice a husy se dokázaly v tom vedru zabavit. Honily se, rochnily ve vodě nebo se jen tak předváděly. Jenom mě zarazilo, že je moji ctění rodiče nedokáží naživo rozeznat a ukazovali na ně: „Aha, Pipi“. Machrujou jenom s knížkou v ruce.

Takže mě celkem potěšilo, že prasátka a králíčky pojmenovali správně. Dokonce se nespletli ani u obory, kde jsme viděli daňky, srnce a jeleny. Byla jsem pak na ně pyšná, že když jsme uviděli fakt megaptáka, tak neřekli pipi, ale pštros.

Kachna vs. Nutrie

0124 – Salon republiky

Milý deníčku, zase jsem jednou našim naletěla. Jako každá dáma mého formátu jsem se těšila na výlet, protože jsme měli navštívit Salon republiky. Salón! Republiky! Cítíš v tom tu noblesu, nóbl lidi na úrovni, mocné muže a vznešené krásné ženy? Zkrátka, něco pro mě. Radostí jsem si téměř cvrkla do plenky. No…

A místo toho mě drazí rodičové vláčeli po Hradci a ukazovali domy, které vypadaly, jako by je táta postavil z kostek. Betonových. Prý moderna. Fakt typický salon republiky. Naštěstí jsem si našla dostatek jiných zajímavějších podnětů a navzdory zklamání to nebyl špatný den.

Nejprve mě táta téměř vykoupal ve fontáně a pak jsme v parku viděli kačenky a nutrie. Hráli si spolu u řeky a nás se vůbec nebáli. Nutrie jsem viděla prvně, byli hezky chlupaté, blbli na břehu i ve vodě a táta mi vysvětlil, že se z nich dělá Nutrilon. Moc mu ale nevěřím, jak by takové prcky dojily?

Nahoru

0123 – Vzhůru do oblak

Milý deníčku, nejhezčí svět je podle mámy z koňského hřbetu, ale já nejsem na výhledy tak náročná. Mně stačí, když je to dost vysoko. Takže zkouším vylézt na vše, co v bytě najdu. Momentálně si na neúspěchy nemůžu stěžovat, už dva dni umím vylézt na gauč. Úplně sama!

Když se mi to povedlo prvně, byla jsem na sebe moc pyšná. Naši měli evidentně smíšené pocity. Nejprve se potěšili, byla jsem za hrdinku a přijímala gratulace. Když jim došlo, že se mi zvětšili možnosti kontroly úklidu, mírně zesmutněli. Nakonec se oprávněně lekli, že z gauče budu sestupovat parakotoulem. To mi šlo vždy, hezky hlavou napřed a fungovalo to báječně, jenom to dost bolelo.

Maminka pro mě okamžitě založila tvrdý výcvikový kemp a naučila mě opatrně slézt nožičkami napřed. To by jeden nevěřil, jak je to dobrá učitelka, když má pořádnou motivaci. Bohužel  toto slézání nefunguje vždy a všude. Když třeba vylezu na trubky topení, tak mě zatím musí obsluha sundat. Naštěstí přiběhne rychle, stačí se ozvat.

Pokračování textu 0123 – Vzhůru do oblak

Sutnar

0122 – Umění

Milý deníčku, nosítko pro miminka je výborná věc. Hlavně, když v něm nejsem. Táta mě v něm bere na místa, kde je moc schodů, nebo kde by kočárek neprojel. Například do muzeí a galerií. A to je ten problém.

I včera. Za sklem to vypadalo, jako u nás v kuchyni, samé talíře, sklenice a hrnečky. Rodiče dělali, že je to baví a já jsem trčela v nosítku a nemohla pryč. Nemohla jsem vůbec nic. Dokonce i můj křik dohlížecí personál považoval za milý a nepomohl mi. Navíc má táta pocit, že všechny ty dlouhé texty by se na něj zlobily, kdyby je celé nepřečetl. Jak by to jeden nemohl ocenit, když mu visí na krku a sám ještě neumí číst?

Nakonec mě vzali do galerie, kde bylo mnoho veselých barevných obrázků. Mohlo by tam být fajn, nebýt toho, že na nich byly jenom samé nahé tety. To jsme radši mohli jít na koupaliště, tam by byly i obnažené tety pro rodiče i vodička pro mě.

Surf

0121 – Rovnováha

Milý deníčku, pláž není jen pohoda, slunce, voda a vzduch. Má i svoje nevýhody. Když vynechám to, že tam nejsme sami, tak hlavní nevýhodou je absolutní absence všech druhů nábytku. Našim to zas tak moc nevadilo, ale mně to působilo velké nesnáze. Jak mám asi tak stát, natož chodit, když se není pořádně čeho držet?

Nebyla bych to já, kdybych to hned vzdala. Ještě tu byla možnost využít jako oporu naše. Fungovalo to vcelku dobře, jenom po chvilce začali oba rodiče vykazovat známky neklidu a začali být podráždění. Dokonce na mě použili sarkazmus.

Nezbylo mi, než se postavit bez opory. Byla to fuška, ale povedlo se. Alespoň na pár sekund. Udržení rovnováhy nebylo lehké, zem se povážlivě vlnila, ale vždy když jsem se patřičně rozkročila a roztáhla ruce, tak se mi to dařilo vybalancovat. Byla jsem na sebe hrdá a proto mě mrzí , že mi pak táta říkal surfařko.

Opalování

0120 – Souboj

Milý deníčku, holky jsou potvory. Zákeřné potvory. Vetřou se do přízně a když to nečekáš, udeří. Nekecám, minimálně jedna holka mrňavá taková potvora je a já ji střetla!

Ležím si já neviňátko naivní na dece, chytám bronz skrz padesátku opalovací krém (a to dá řádně zabrat), když se tu z vedlejší deky roztomile přibatolí stejně stará holčička s podobným jménem a začne mě zblízka zkoumat. Myslela jsem si, že by to mohl být začátek hezkého přátelství a tak jsem ji začala zkoumat taky. Chvíli jsme se jenom pozorovaly a pak jsem chtěla zkusit doteky. A vtom se ukázala její pravá tvář. Využila toho, že jí narostly o něco delší zoubky než mně a kousla mě do prstu!

To ti tak bolelo, že jsem se už na nic kromě pláče nezmohla. Hbitě mě oblezla a jala se lísat k mým rodičům. Evidentně mi je chtěla ukrást. Naši nic o jejích záměrech netušili a měli se k nám oběma stejně. Mě se snažili utěšit a ji zabavit. Ona se na mě jenom smála a viděla jsem, jak počítá s tím, že si táta s mámou nechají jenom jednu z nás a toho uřvaného prcka se zbaví.

Měla jsem štěstí. Než rodiče do tohoto dilematu stačili dospět, od vedle přiběhlo starší dítě a tuhle sabotérku uneslo pryč. Kdo druhému jámu…

 

Rybník

0119 – Konečně ve vodě

Milý deníčku, koupala jsem se v rybníčku, užila si plážičku a ležela na sluníčku. Vlastně ve stínu, ale to by se nerýmovalo. Každý den jsme o víkendu kromě návštěvy hradu pobyli i u vody. Naštěstí pro mě, protože takové vedro jsem ještě v životě nezažila.

Začalo to skandálem. Opět mě zavlekli mezi lidi ve spodním prádle, co se jmenuje plavky. Než jsem to stihla akceptovat a začala se těšit na slušivý koupací oděv,  vysvlékli mě úplně do naha a nenechali mi ani plenku. Dámu mého formátu! Naštěstí jsem si všimla, že na pláži je to běžný úbor mé generace a došlo mi, že na rozdíl od starších už netrpíme maloměšťáckými předsudky a nestydíme se za naše faldíky. Ať žije revoluce!

Voda byla každopádně moc příjemná a když jsem přestala plakat kvůli teplotnímu šoku, zjistila jsem, že dno je plné písku a hlavně kamínků. Ty chutnaly moc dobře, o dost líp, než prsty našich, když se mi je snažili v puse najít a vyndat. Ale jako hra to bylo bájo. Nikdy nenašli vše! Vidím to tak, že koupání v létě se mi bude líbit.

Hrad Rabí

0118 – Památky

Milý deníčku, i když bylo o víkendu tropické počasí a my byli na dovolené, zůstala rodičům chuť na výlety. Bohužel pro mě ji využili každý den. Z nějakého neznámého důvodu se jim zalíbily velké kamenné stavby v různém stavu nedodělanosti. Říkali tomu hrady.

A nemysli si, že to byla nedodělanost lajdáckého typu – tam nechyběly jenom omítky nebo zateplení, ale chyběla rovnou okna, střechy, patra nebo dokonce celé zdi. Kameny se válely všude okolo. Navíc, za vstup na to staveniště chtěli vstupné! To tak, zaplatím jim, až to dostavějí. Rodiče jsou padavky, ještě si na to rizikové pracoviště zbaběle koupili vstupenku.

Dva dni v tom teple našim trvalo, než si všimli, že kočárek* není na návštěvu hradu ideální dopravní prostředek. Ty barabizny jsou většinou postavené na sakra vysokém kopci, kočičí hlavy jsou vrcholem tamního silničního stavitelství a počet schodů a vysokých dveřních prahů jsem vyhodnotila jako víc než nemalý. Takže na třetí den mě pro změnu vzali do vodního hradu. Uznávám –  ten nebyl na kopci a vedla okolo něj moc hezká cestička. Ale zas tak velký pokrok to nebyl.

*Je fakt, že do nosítka mě dát nemohli, to by jsme se s tátou navzájem při 35stupněch uvařili.

Bagáž

0117 – Balení

Milý deníčku, moji rodiče jsou nezodpovědní hipísáci. Jedeme na dvě noci pryč a oni si sebou berou jenom jednu tašku! Je jim úplně jedno, že doma nechají všechny své oblíbené věci. Spoléhají na vybavení penzionu. Pošetilci.

To já jsem se na cestu připravila pořádně. Vzala jsem si svojí postýlku, oblíbené hračky, adekvátní papání, oblečení na všechny typy počasí a rozsah teplot, plenky, kosmetiku, kojeneckou vodu, chůvičky a další věci. Mám ráda svůj komfort a nebudu se omezovat, ne?

Neopomněla jsem ani nosítko a kočárek, naši jsou výletoví blázni a já si kvůli jejich úchylkám nebudu zbytečně drát nožičky (i tak ještě nechodím). Protože je ale nemůžu nechat osamotě, nezbývá jim, než mě nosit nebo vozit. Výletu zdar.