Milý deníčku, nesnáším oblékání. A to tak, že velmi. Ne že by si naši mysleli, že jsem barbína a převlékali mě jenom tak z plezíru, ale i tak jednou za čas není vyhnutí a musí se to udělat.

Největší „zábava“ je, když si mi táta pokouší strefit ručičku do rukávu. Mluví na mě hypnotickým hlasem a doufá, že si nevšimnu, jak se mi snaží ukroutit ruku. Moje petice nebere v potaz a tak je jen fér, že já za odměnu ignoruji jeho snahu o moje uklidnění. Když ručičku konečně vytáhne z rukávu, je na sebe pyšný, jako když kouzelník vytáhne prvně králíka z klobouku. Pak si vzpomene, že mám, jako většina lidstva, dvě ruce a znovu nasadí hypnózu.

Korunu tomu všemu nasadí, když se mi snaží nasadit čepičku. Táta na to potřebuje dvě ruce. To však narazí na jeden malý problém. Těžko se mu nasazuje čepička na hlavičku, když na té hlavičce ležím. Když mi ale zdvihne a podrží hlavičku rukou, chybí mu jedna ruka, aby nasadil čepičku. Táta i tak dokola zkouší obě nefungující metody. Za sebe povím jenom to, že ani jedna fáze není dvakrát příjemná. Mimochodem, to jsem ještě nezmínila fakt, že jsem vlastníkem dvou uší, které se zdají být v tom případě výraznou překážkou úspěchu.