Archiv pro měsíc: Březen 2015

Dort

0088 – Křtiny

Milý deníčku, opět jsem dostala dort. Opět byl moc hezký, takový holčičí s miminkem na vrcholu. Všem moc chutnal. Samozřejmě všem kromě mě, protože jsem opět nedostala ani přivonět.

Hlavně jsem ale od krstných rodičů dostala náušničky. Tak tak, již jsem velká slečna a jako správná dáma budu nosit do společnosti šperky. Jsou zlaté, i když tak nějak vypadají stříbrně. Maminka říká, že je to pořádku, že bílé zlato je přesně takové. Takže jsem v klidu a budu hvězda. Jo, a mají takové malinkaté třpytivé kamínky.

Jenom nevím, jak je budu nosit. Mně na rozdíl od maminky nenarostly dírky v ouškách. V tomto jsem úplně po tátovi. Blbá genetika. Snad se to nějak vyřeší, přece je nebudu pánům ukazovat na poličce.

Maminka objednávala nějaké nastřelování náušniček, ale vůbec si neumím představit, že to vyřeší můj problém. Spíš se jedná o nějakou obrannou techniku. I když nevím, proti jakým potvorám zlato působí.

Košice

0087 – Smůla

Milý deníčku, nemám ráda letní čas. A to tak, že vůbec! Překazil mi malou výchovnou lekci rodičům. Na Slovensku si rychle zvykli, že si ode mě můžou odpočinout, protože se o mě postará někdo z rodiny. I mně se taková pestrá péče líbí, to zase jo, ale rodiče člověk nemůže nechat zpohodlnět, nebo dokonce zvlčit.

Proto jsem si o dvě hodinky přivstala a těšila se, jak mě budou marně přemlouvat, abych ještě do sedmi usnula. Mohlo to být veselé ráno. Jak jsem však s údivem zjistila, místo pěti hodin bylo neočekávaně šest a to je už nijak nevyvedlo z míry. Táta vstal, nakrmil mě a když jsem viděla, jak se flegmaticky chystá se mnou hrát, tak jsem to radši vzdala a ještě si schrupla.

Jakoby to nestačilo, odpoledne vzal táta mámu do Košic na romantickou procházku historickým centrem a mě nevzali! To se mi chtěli vysmát nebo co?

S babinkou a dědečkem bylo sice moc fajn, ohromně jsme si to užili, ale když naši přišli konečně domů, vypadali až moc spokojeně. Tak sem je ještě chtěla alespoň trošku potrápit tím, že pro změnu nepůjdu spát, ale táta toho bystře zneužil na další kolo neoblíbeného cvičení s Vojtou bez Vojty. Takže vidíš, dnes se mi vůbec nedařilo. A to vše kvůli letnímu času.

Park Betliar

0086 – Na výletě

Milý deníčku, naši si představuji výlet velmi zvláštním způsobem. Mají pocit, že mě baví koukat do stropu auta nebo z kočárku na oblohu. Byli jsme s našima a se starými rodiči v parku u zámku Betliar a vypadalo to, že z něho vůbec nic neuvidím. Měla jsem dělat hodnou holčičku a hezky spinkat v kočárku. Tůdle.

Dost jasně jsem dala najevo, že nebudu spokojená, dokud nebudu poponášená v náručí a hezky otáčená tím směrem, kterým jsem chtěla vidět. A že bylo na co koukat – v parku bylo plno kytiček, jaké maminka doma nemá. Viděla jsem potůček, který byl o dost větší než ten, který dokážu poslat do plenek. Ale nejlepší byly žabky. Byly všude a hezky si pomáhají. Ty velké nosily jednu až dvě menší žabky na zádech.

Dospělým ale moje navigování nevonělo a tenhle způsob procházky se jim moc nelíbil. Už jsem si je asi příliš rozmazlila. Vadily jim i hezké tmavomodré obláčky, které se k nám blížily. Takže se rychle sebrali a procházka byla kratší než jsem doufala. Nakonec jsem nás svým aktivním přístupem všechny zachránila – jen jsme nastoupili do auta, začalo báječně pršet. Myslíš, že mi někdo poděkoval?

Sisyfos

0085 – Marná snaha

Milý deníčku, ještě nemám ani půl roku a už mám pochopení pro Sisyfa. Na rozdíl od něj jsem nemusela urazit bohy, abych byla stejně potrestaná. Jestli tohle není nespravedlnost, tak už nevím. On si aspoň předtím užil, ale já život začala hned dřinou.

Přitom se jenom snažím poznávat svět. V mém případě to znamená obývák babinky a děduška. Mým vytříbeným stylem na všech čtyřech – zdvihnout zadeček, krok dopředu, pád dopředu, dva kroky vzad, pád na bok, hledání zadečku, atd. – se snažím dostat k zajímavým věcem okolo mně. Ke sbírce DVD, ke kabelu od notebooku, k pantoflím, k taburetu nebo ke skříni. Musím se na pohyb vždy soustředit jak Kasparov na šachovnici, ale pomalu mi to jde. O to horší je pak trest.

Vždy, když se dostanu na dosah, když to vypadá, že konečně okusím, jak chutná kabel nebo vypátrám, kam až se dají odtlačit DVD-čka, tak mě zdvihne neznámá síla z koberce do vzduchu. A než mrknu, tak jsem opět na dece, daleko od cíle.  A můžu začít znova, přesně jako Sisyfos.

Nožičky

0084 – Nohatá holka

Milý deníčku, mám úplně nový objev. Nožičky se dají dát do pusy! Já to už umím. Pak je můžu cucat, sát, kousat a tak podobně. A není to vůbec špatný pocit. Naopak, příjemné pocity mám najednou v pusince i na chodidle. Je to úplně bájo – labúžo od hlavy k patě.

Mám podezření, že na to ještě nikdo přede mnou nepřišel. Vůbec to nechápu, ale jsem jediná, kdo si s radostí ocucává nožičky. Naše jsem s nohami v puse nikdy  neviděla. Ani babinku a ani deduška, ani tetu, ani nikoho jiného. Kdyby to už někdo objevil, tak by to přece museli dělat všichni na celém světě, tak je to fajné. Vždyť stačí nohu chytit, přiložit k puse a cucat. Nic nemůže být jednodušší, no ne?

Hvězda

0083 – Na výsluní

Milý deníčku, na Slovensku jsem hvězda první velikosti. Hned jak mě vyndali z vajíčka, tak jsem šla z ruky do ruky jak žeton v kasinu. Všichni se na mě usmívali, zkoušeli si moje jméno a byli ze mě celí pryč. Až na dědu a babinku jsem nikoho neznala, ale vypadalo to, že patří do rodiny, protože hned potom, jak mě předali dalšímu v řadě, se všichni s našima srdečně vítali.

Nejlepší bylo, že jsem poznala sestřenici a bratrance. Konečně si budu moci hrát s někým přibližně v mém věku. Za chvíli jsme skončili na dece a navzájem se poznávali. Bylo to moc fajn. Mimochodem, bratranec asi bude časem pěknej proutník, protože se mě neustále snažil pusinkovat a říkal mi „baba“*. Ještě toho moc nenamluví, tak jsem to vzala jako pochvalu a odpustila mu, že to neřekl celý: „hezká baba“.

Po dlouhé zenové cestě to byl pořádný nápor na smysly, ale ustála jsem to a vypadá to, že se mi tady bude líbit. Stačí se ozvat a hned se domorodci stavěj do řady, aby si se mnou mohli hrát. A to je bájo.

* Tátova poznámka: baba = zkráceně bábätko = miminko

Pokračování textu 0083 – Na výsluní

cesta

0082 – Na cestě

Milý deníčku, chtěla bych být mistr Zenu. Moc by mi to pomohlo při cestě na Slovensko. Trvala devět hodin a já seděla ve vajíčku na zadním sedadle, zády ke směru jízdy a koukala na opěradlo. Boží výhled na tak dlouhou dobu.

To opěradlo je šedivé, z látky a je na něm pět skvrn. Mě to můžeš věřit. Když zavřu oči, ještě teď vidím před sebou jejich pozici a tvar. Několikrát jsem si zdřímla, ale po probuzení tam to sedadlo bylo opět. Stálé, neměnné a čekající na mě. Zkusila jsem si hrát s hračkami, ale na jejich pozadí bylo pořád vidět. Nedalo se před ním utéct. Vysmívalo se mi.

Ideální doba na meditace. Nic mě vlastně nerozptylovalo, mohla jsem se ponořit do sebe, být v transu. Kdybych to teda uměla. Já se zmohla akorát na vzpomínání na minulost. Blbé je, že jsem to v mém věku měla rychle za sebou a mohla se vrátit k zírání na opěradlo.

Je pravda, že se naši snažili často zastavovat a tam mě brali do náručí, ven z auta a já mohla vidět svět. Viděla jsem tak o moc víc než u nás doma z kočárku. Teď už vím, že je to skoro všude stejné – spousta aut, benzínová pumpa a cesta s kamiony hned vedle. Jenom pozadí se mění. Co na tom cestování lidi mají?

Nejhorší na tom bylo, že než jsem se stihla rozkoukat, tak mě vrátili k mému „oblíbenému“ opěradlu a vše bylo při starém.

Na start připravit

0081 – Zrození závodnice

Milý deníčku, podobám se snad na ještěřičku? Naši si to asi myslí, protože mě vážně nenapadá jiný důvod pro jejich snahu, abych lezla po břiše. To se mám plácat na zemi, nic nevidět a dopředu se plížit pomalu a opatrně jako želva? Komu tím prospěji? To není nic pro mně.

Já jsem zrozena pro rychlost. Nechci se životem plazit v prachu, ale jít po čtyřech s hlavou hrdě vztyčenou! Mám pro to přece všechny předpoklady a tvrdě trénuji. Už teď se mi daří klečet a podepírat se ručičkami. Dokonce u toho už umím pérovat. Trénuji to v jednom kuse, i když kvůli tomu zatím vždy rychle spadnu. Ale pérování se bude hodit v zákrutách a na nerovném terénu jako jsou dveřní prahy. Vsadím se, že zanedlouho vymyslím, jak se z této startovní pozice pohnout dopředu. A pak… pak ze mě bude motorová myš. Představuji si to asi takhle: Nic mě nezastaví (video)!

Česko-Slovensko

0080 – Oříšek

Milý deníčku, asi budu mít časem problém s identitou. Pravděpodobně jsem míšenka. Maminka je jasná Češka (můžeme jí klidně říkat její Jasnost), ale táta je mi tuze podezřelý. Všechny indicie naznačují, že to s jeho původem tak slavné není.

  1. Jeho řeč. Dokud se nenaučím pořádně mluvit, tak nebudu jeho „ř“ kritizovat, ale radši se ho budu učit podle maminky. Když si teď vzpomínám, i děda s babinkou měli ňákou divnou češtinu.
  2. Doma máme pivo jen občas. Ale mléko pro mě furt.
  3. Už jsme několikrát měli bryndzové halušky. Teda všichni kromě mě.
  4. Táta nekouká na hokej a neskáče jako Čech. Vlastně skáče jako šašek, ale to se mě jen snaží donutit přestat plakat, takže to se asi nepočítá.
  5. Když mi zpívá písničky, tak nejsou česky a maminka je nezná. A táta nezná ty, co zná maminka! To by mohl být důkaz, že je táta odjinud!
    To, že některé jeho písničky mají asi závadný obsah je už jiný příběh, ale maminka často tátovi říká, že „tyhle“ by mi zpívat neměl. Což je škoda, právě tyhle mu jdou tak nějak od srdce. Nebo od čeho vlastně písnička jde.
  6. Půlka mé rodiny žije na Slovensku. To je až za Prahou a potřebuji tam pas. Je to asi pěkná díra, nezmohli se ani na koruny, mají jenom směšný eura. A zatím mě tam naši ještě nikdy nevzali. Asi se za mě styděli.

Za týden na to tajemné Slovensko pojedeme, tak tam budu pátrat po dalších důkazech. Zatím budu doufat, že je pravdou, že míšenci jsou hezký. Krása ještě žádné holce neuškodila, no ne?

Mondrian

0079 – Mondrian

Milý deníčku, dnes jsme byli opět na jarní procházce a viděla jsem strašně veselý domeček. Byl jak z dětského snu – ještě barevnější než domečky z lega. Ani moje miminkovské hračky nejsou tak bájo barevné. Myslela jsem, že je barevný proto, že v něm žije barevná rodina, ale pán co vyšel před domek byl úplně obyčejný.

Táta říkal, že je to tím, že u nás jsou fasádníci na nejvyšší světové umělecké úrovni. Prý je jen škoda, že architekt se neinspiroval nějakým Pikasem. Tomu nerozumím, ale asi s tou světovostí jenom kecá, když všechny ostatní domečky byly tak nudné, že vůbec nestály za probuzení.