Archiv pro měsíc: Srpen 2015

Chodec

0135 – Step by step

Milý deníčku, je zle, už mi na to přišli. Chvilku jsem nedávala pozor, bláhově myslela, že jsem v bezpečí a udělala osudovou chybu. Táta mě viděl, jak si to v klidu štráduju po chodbě na zadních. Když jsem si ho všimla, spustila jsem se na všechny čtyři, a dělala nevinnou, ale tohle neututláš.

Hned zavolal maminku, vyslepičil to a oba mně hned ponoukali chodit. Poctivě fandili a při každém kroku mi zatleskali, až jsem se cítila jak koník v manéži. Když jsem si sedla, tak se vždy našla pomocná ruka, co mě zvedla a popohnala k dalším metám. Ti dva byli tak šťastní,  že jsem ani neměla to srdce se rozplakat, aby už dali pokoj.

Přitom je to tragédie. Od teď je konec s nošením, jízdou na tátovi, kočárek půjde do bazaru a ze mě se stane obyčejný chodec. Dětství v tahu a to jenom proto, že jsem jednou byla neopatrná. To není fér!

Šerpa

0134 – Sherpa

Milý deníčku, konečně jsem našla dopravní prostředek podle mého gusta. Představ si, je to táta. Kdo by to byl kdy řekl, že právě já najdu smysl jeho života. Nejsou to knihy, práce nebo máma, ale nosičství. A má velké štěstí, že mě může nosit doma, takže nemusí jezdit dělat nosiče do Tater nebo Himálají.

Když mu sedím za krkem, je to nejlepší typ přesunu. Sedím vysoko, vidím daleko a nožičky odpočívají. Bájo. Táta se mě navíc snaží zabavit, takže různě mění krok, pohupuje se a snaží se o španělskou drezuru.

Jenom si tátu musím lépe vycvičit. Zatím vůbec nereaguje změnou směru na tahání za uši. A to někdy tahám opravdu hodně. Jde svým směrem, tvrdohlavý jak mula. Komu by to nevadilo, když ignoruje okolí a jeho nebezpečí. Maminka ho musí mít neustále pod dohledem. Bez její kontroly by klidně přešel těsně pod stromem, ač bych tahala za uši z celé síly.  O dveřích radši nemluvě.

Jináč ale táta nemá chybu a už teď se těším, až se zapracuje.

Plasy

0133 – Okolo světa

Milý deníčku, v sobotu konečně naši pochopili, jaký výlet se dítěti líbí. Možná proto, že jsme s sebou měli tetu J., která je mladší než ti dva. Nejprve sice opruzovali s nějakým klášterem (že by jim už došly hrady?), ale pak se pochlapili a vzali mě na cestu kolem světa. Sice to byl jenom kapesní svět postavený okolo minigolfu, ale kapesní dámě, jako jsem já, celkem stačil.

Bylo totiž na co koukat. Byla tam děcka, která pojala golf hokejovým stylem, blondýny, které se nechaly po jedné fotit cizíma lidma, místo toho, aby se vyfotily navzájem; i fandové golfu, kteří ho hráli poctivě, a tak všechny nadšené amatéry pekelně zdržovali a rozčilovali.

Nejlepší byla ale zvířátka. Koukala na nás z klecí a výběhů a byla ráda, když nedostala míčkem po kokosu. Viděla jsem různé barevné ptáčky, opičky (ty byly barevné jenom na zadku), klokana (bílého) a tak podobně.

Pak jsem vyšli po schodech a tam – ty vol… oprava, ty Gr. Dokonce dva. To ti jsou tak velké kočičky! Fakt, nekecám, větší než táta. Ale báli se mě. Párkrát jsem na ně zavrčela, myslela jsem, že pokecáme a oni si vůbec netroufli odpovědět. Tygříci leželi a dělali, že tam vůbec nejsou. Když to táta viděl, byl na mě chvíli pyšný, ale pak mu došlo, koho jsem to vyděsila a začal se trochu obávat budoucnosti. A tak jsme jeli domů. I tak to byl konečně pořádný výlet.

Koktail

0132 – Mezi námi děvčaty

Milý deníčku, v pátek k nám přijela moje bájo teta J. a tak jsme se my holky vybraly na drink. Jenom my samy, bez táty. Naplánovaly jsme si příjemnou dámskou chvilku, při které si povíme ty naše holčičí věci. Však víš. Zapadly jsem do nejbližší hogo fogo restaurace a vše vypadlo víc než nadějně.

Ovšem hned po objednávce koktejlů se večer začal kazit. Obsluha donesla jenom dva nápoje a tak mi nezbylo nic jiného, než dál popíjet čajík. Mých protestů si servírka vůbec nevšimla a ani mamka s tetou nejevily ochotu podělit se o ty barevné mňamky. Tato zrada mě trošku rozladila, ale ještě jsem neházela flintu do žita.

Začaly jsme totiž drbat naše i cizí chlapy. Těšila jsem se, jak s maminkou probereme tátu, ale než jsme se pořádně rozehřály, tak se vrátil z práce a našel si nás. Vůbec nechápal, že je navíc a bohorovně si chlemtal to své smradlavé pivo. Tak jsme to radši zabalily,  vymluvily se na zimu a šly domů. Snad to vyjde příště.

Kornoutek

0131 – Talián

Milý deníčku, okouzlila jsem pravého Itala! Musel to být Ital, protože kdo jiný by na Slovensku prodával pravou italskou zmrzlinu. A protože rozuměl ženské duši. Mé duši. Mým choutkám.

Naši si koupili zmrzlinu, zaplatili a chtěli odejít. Na mě si ani nevzpomněli. Asi jsem vypadala smutně roztomile – z ničeho nic vyčaroval prázdný kornoutek, podíval se mi do očí a s odzbrojujícím úsměvem mi ho podal se slovy: „Prego bella.“

Prego, bella! Bella! Po tak krásném oslovení jsem byla jeho a bez odmlouvání jsem si kornoutek vzala a slupla téměř najednou. Ani jsem mu nebyla schopná poděkovat (OK, já vím, to ještě nejsem schopná nikdy a nikomu, ale rozumíš mi, ne?) On je tak úžasný!

Bella!

Bella!

Romantika

0130 – Romantika

Milý deníčku, naši měli třetí výročí svatby, takže mě strčili babinke a děduškovi do náruče a šli to pořádně oslavit. Jsou to největší romantici pod sluncem, proto samozřejmě vyrazili na nějaký hrad. Asi jim už docházejí vhodné hrady, protože se spokojili s Košickým. Ten má celkem asi dvacet metrů hradeb a dvě díry po věžích. Víc tam nikdy nebylo, i domorodce ten hrad začal nudit ještě před dokončením. Jen mým rodičům stačí i takový hradní chcípák.

Když mě večer uspali, snažili se to zachránit romantickou večeří. Plán to byl dobrý, jenom načasování mírně haprovalo. V restauracích milují hosty, co přijdou těsně před zavíračkou. Zvlášť takové, co mají navíc hlad a chtěli by si hodiny tokat při svíčkách. Naivky, pozdní večeře v malém městě mimo víkend.

Když to tak zvážím, můžu být ráda, že se tihle dva snílkové nesnažili oslavit mých deset měsíců. I když, alespoň zmínit je mohli , no ne?

Tobogán

0129 – Budulov Beach

Milý deníčku, nejlepší prázdniny jsou u krstnej a krstného* v domečku. Mají tam vlastní vodní zábavní park. Vyzkoušela jsem poctivě všechny atrakce – oba nafukovací bazény, pískoviště, trampolínu i klouzačku. A to ještě nemůžu sama na hojdačku**, ale v třiceti pěti stupních to ani nevadilo.

Nejprve jsem mohla jenom do dětského bazénu. S bratrancem a sestřenicí jsme tam honili nafukovací hračky pod dozorem školeného plavčíka. Tím byl vždy ten dospělák, který se nezdekoval dostatečně rychle. Ostatní pak kvalitu jeho práce škodolibě kontrolovali z bazénu pro dospělé.

Pak si někdo vzpomněl, že máme nafukovací kruh se sedačkou. Když mě do něj narvali a zjistilo se, že skrz něj nepropadávám na dno, tak mě vzali i do „velkého“ bazénu. Vůbec jsem se nebála, i když si mě tam posílali mezi sebou jako míček. Hrozně je to bavilo a tak jsem zatím nenápadně ochutnávala vodu. Bazénová chemie není vůbec tak zlá, jak maminka říkala.

Nejlepší je však dětský bazén, když se k němu přistaví klouzačka. Dolů to jde samo, na dně bazénu ještě kloužu dál a nahoru mě vždy někdo vyloží. Navíc jsem jištěná vyděšenými rodiči. Je na ně srandovní pohled, nevědí, jestli mají být více nadšení, anebo se mají víc bát. A ještě se mě u toho snaží přesvědčit, že klouzačka je zábava! Budulov Beach rulez!

* kmotra a kmotr
** houpačka

Schody

0128 – Po schodoch, po schodoch…

Milý deníčku, miluji Slovensko. Pořád jsem tady za hvězdu a v jednu chvíli jsem dokonce získala pocit, že to s tím zbožňováním přehánějí.

„Váží si mě tak, že už nejezdíme výtahem, ale vynášejí mě na šesté patro hezky po svých. A nejde se mnou jenom nosič, šlapou se mnou po schodech všichni bez ohledu na věk. Staří rodiče, naši, krstná, krstný i děti. Dokonce vynesli po schodech i kufr a všechny moje tašky. Našim se konečně vyplatilo, že sebou na rozdíl ode mě nenosí všechen svůj majetek.

Bylo by to vážně hezké gesto, kdyby si u výstupu tolik nestěžovali, nefuněli a nepotili se. Dost to kazilo atmosféru. Navíc mám pocit, že by nebyli právě rádi, kdybych některá potichu vyřčená slova zopakovala nahlas.“

Pak mi to ale došlo! Výtah nejel, nejede a hned tak nepojede! Když je třicet pět stupňů Celsia ve stínu, tak si dokážete vychutnat a ocenit každý schod. Když vás teda nenesou!

Pokračování textu 0128 – Po schodoch, po schodoch…

Pardubice

0127 – Pardubice

Milý deníčku, rodiče mě vzali do Pardubic. Perníčku jsem se nedočkala, ale naši mi to bohatě vynahradili. Ano, tipuješ správně, vzali mě na hrad.

Byl dokončen. Žádné nedodělky, šutry ani nic podobného. Elegance sama. Škoda, že mě to nebaví, užila bych si to. Z celé té parády byli nejlepší pávi. Měli tam i úplně bílého. Bohužel jsem si ho dostatečně nevychutnala, protože táta cítil nepřekonatelnou potřebu kličkovat po hradbách od jednoho informačního panelu k druhému a tak teď ví všechno o tamním opevnění. Fakt hurá!

Nakonec to ale nebyl úplně marný den, vzali mě na rodinnou oslavu (nebyla moje a pohoštění se mě samozřejmě netýkalo), ale měli tam psa. Klidného. Velkého. Živého. Co se nechal drbat. Co mě olízl. A nesežral. Paráda! Škoda, že mi nedovolili olíznout ho nazpátek. Pejska jsem ještě neochutnala.

Konvička

0126 – Sucho

Milý deníčku,
dnešek se vyvíjel v tom parnu tak tuze líně, že jsem to tu chtěla trochu rozproudit a osvěžit. Vylezla jsem si na křeslo a půjčila si konvici s vodou na kytky. Nicméně nechápu, proč se mé zalévání nelíbilo mamince. Já mám pocit, že jsem byla opravdu úspěšná, zalila jsem knihovnu, gauč, lampu i hranatou housenku se světýlkem. Maminka brblala něco o elektřině, ale tak daleko jsem se ještě ve zkoumání fyzikálních zákonů nedostala, takže nevím, co se jí na tom tak nelíbilo. Měla by být ráda, že myslím na její fyzičku a zajistila jsem jí po ránu krátké protažení s hadrem v ruce. Zalévání zdar!