0012 – Kočárek

Milý deníčku, nemám ráda procházky. Nejprve mě oblečou do teplého oblečení tak, že nemůžu téměř hýbat rukama a nohama a vypadám jak ukřižovaný Michelin v infantilní čepičce. Pak mě vloží do kočárku a ještě přikryjí a „utemují“. Na svět mi trčí jenom nos a očička. Jenže, ať koukám, jak koukám, ze světa nic nevidím, protože mi zatáhnou stříšku.

Podle mě jim nejde o procházku – žádný čerstvý vzduch se ke mně nemá téměř šanci dostat – to mě jenom naši uspávají takovým zákeřným způsobem. Zkus si zůstat s otevřenýma očima, když se celý svět otřásá, nadskakuje a houpe a ty nevidíš horizont. Z toho by dostal mořskou nemoc i Jack Sparrow. Takže musím zavřít oči a to je pak usnutí velmi blízko. Mají tak na mě fintu, které se zatím nedokáži bránit. Zatím, protože pravidelně trénujeme, jednou to zlomím!

0011 – Pyžamová párty

Milý deníčku, táta si včera vyrazil do Prahy beze mě! Nějak brzo jsem se mu okoukala. To se přece nedělá, několik týdnů balamutit holce hlavu, dělat pro ni první poslední a pak si v pátek večer zmizet! Co ti budu říkat, nahněvalo mě to.

Tak jsem se mu pomstila – byla jsem na maminku hodná, usmívala jsem se na ni, hodně jsem spinkala, zkrátka – užili jsme si klidný holčičí večer. Ale hlavně, hlavně jsem se šetřila na dnešek. Však on ještě uvidí! A jestli víc pil, tak i uslyší …

0010 – Neklid

Milý deníčku, včera jsem byla mladá a neklidná. Táta mladý dávno není, ale z nějakého mně neznámého důvodu začal být taky neklidný. Dokonce se to u něho postupně stupňovalo. Navíc k večeru začal působit frustrovaně. Nevím, co tím chtěl dokázat, jestli si myslel, že mě to zklidní, tak se ošklivě spletl.

I mládí se nakonec unaví, a že revolta není zadarmo, tak jsem dnes poprvé spala osm hodin v kuse. Když jsem tátu vzbudila a naznačila mu, že mám hlad, tak tomu vůbec nechtěl věřit. Zkontroloval všechny hodiny v bytě, světový čas na internetu a pak se pro jistotu kouknul z okna, jestli je fakt už ráno. Pro jistotu ještě vzbudil maminku, jestli mě tajně nekrmila v noci. Nakonec se nechal přesvědčit a na tváři se mu objevil šťastný úsměv.

Jsem fakt zvědavá, kdy mu dojde, že teď jsem mladá, odpočatá a …

0009 – Sdílení pocitů

Milý deníčku, včera mě bolelo bříško. Každá žena ví, že o pocitech se nemá mlčet, ale mají se probrat s nejbližšími. Tak jsem si to taky nenechala pro sebe a vše jsem konzultovala s rodiči. Nejprve to nebrali příliš vážně, táta se na mě smál, dělal opičky a snažil se mně umlčet (maminka měla pravdu – chlapi neumí naslouchat).

Když jsem důrazně pokračovala v konzultaci, vzal mě do náruče, pustil Matušku, začal se mnou tančit a dokonce zpíval! Tu se musím přiznat, že jsem – v úžasu nad děsivou mírou neúcty k umělci i k hudbě – nevěřícně zmlkla. Táta si to, sebestředně, připsal jako úspěch, takže v tom pokračoval, dokud jsem v sebeobraně nezavřela oči. Pak prohlásil, že spím, a uložil mě. Věřil bys tomu?

Tak očividné ignorování mých problémů mě jenom nakoplo a ještě více utvrdilo v tom, že to spolu musíme probrat. Měla jsem na to celý den, a věř tomu deníčku, že jsem ho využila. A pořádně! Nakonec se snad táta naučí, jak se chovat k dámě v nesnázích.

0007 – Vstávání

Milý deníčku, miluji pohled na tátu po ránu, když na můj hladový pláč vyskočí z postele a ještě rozespalý se mně snaží přebalit a nakrmit. Nejprve chvíli hledá postýlku. Když mě v ní po chvíli najde a vezme do náruče, většinu energie dává na to, aby se mi nic nestalo, takže sám naráží do zdí, zakopává o postel a mlátí se o nábytek. Do lednice pro vodu na mlíčko jde na dvakrát a pak do ní kouká půl minuty a snaží se vzpomenout, pro co že to šel. Zmateně chodí po bytě, začíná jednu věc po druhé a nic nemůže dokončit.

Naštěstí na něho dávám pozor. Vždy, když zpomalí a začne se v pohybu zasekávat, se mu mírně připomenu a on poskočí a znova vyrazí. Při krmení ho nechávám odpočinout. Já se soustředím na pití a on na držení lahvičky. Je to taková naše klidná chvilka. Jenom je nutné po očku kontrolovat, aby neusnul dřív, než já. Musí mě dát ještě odkrknout – má z toho vždy takovou dětinskou radost, někdy je až dojat, asi ještě neslyšel o dobré výchově – a odnést do postýlky. Já pak spinkám a on se zavřenýma očima zkouší trefit do postele.

Vanička

0023 – Vanička

Milý deníčku, táta mi slíbil mojí vlastní vanu, protože už jsem velká holka. Osobně si myslím, že nová vanička není zas taková bomba. Doteď jsem měla krásné bílé keramické umyvadlo, co jak jistě uznáš, je jiná kvalita, než žlutý plast s infantilní kachničkou. Jenže už se při mytí vejdu do umyvadla jenom já nebo voda, ale obě najednou už ne. Což se mi jeví při koupání jako dost kardinální problém.

Technická poznámka: Na příspěvek se při kopírovaní zapomnělo, proto má nesprávné číslo.

0006 – Hysterické holky

Milý deníčku, kluci nemají rádi hysterické holky a nebudou mě chtít. To mi řekla maminka, když jsem právě zkoušela jak nahlas, rychle a intenzivně umím křičet. Žádný kluky zatím osobně neznám, ale i tak mám silný pocit, že se plete. Na tátu mají totiž tyto moje tréningy přesně opačný efekt.

Hned jak začnu pořádně cvičit, táta odhazuje vše co má v rukách a div se nepřerazí, aby byl už u mně a mohl se tulit. Radši jsem si to ověřila víckrát, abych vyloučila prvek náhody, ale táta vždy nedočkavě přiběhl. Je tu sice malá šance, že mám výjimečně krásny hlas a táta je ním jednoduše unesen, ale možno je jen maminka úplně mimo a někdy by si to měla taky prubnout. Táta jí bude jistě vděčný jako mně. No nemám pravdu?

0005 – Dědičnost

Milý deníčku, doufala jsem, že budu hezká po mamince a chytrá po tátovi, ale teď bych radši z té dědičnosti tátu vynechala. Měl mi dát olej, do kterého se před podáním přidá účinná látka, aby mě nebolelo večer bříško. Jenže on si nepřečetl pořádně návod a tak mě léčil jen olejem. Asi doufal, že ze mě pak všechno vyletí jak namydlený blesk a nebude mě mít co bolet! Děkuji pěkně za takovou voňavou léčbu. Ještěže mu na to maminka při druhé dávce přišla a vyčinila mu. Takže chytrost si beru po mamince a tátu si nechám jen na hraní.

0004 – Noční hra

Milý deníčku, táta je moc hodný, ale dost naivní. Každý večer okolo půlnoci mě bolí bříško, takže nemůžu spát. Naštěstí je to i chvíle, kdy je už všude ticho a klid, a tak mě nic neruší v trénování hlasivek. Jenom táta je proti a snaží se mou produkci přerušit. On se obhajuje tím, že mi chce pomoct, ale lže – vidím na něm jak nestydatě touží po posteli.

Proto s ním hraji jednu bájo hru. Nechám se uspat, on mně opatrně a plný naděje uloží do postýlky, a potichu se plíží ke dveřím. Ve tváři radost a těší se, jak ho maminka pochválí. A když chytne za kliku… Měl bys vidět to zklamání. A ty emoce, když si to párkrát zopakujeme. Jak stále doufá, že teď by to už mohlo vyjít. Je fakt moc roztomilý. Nechám se uspat, až když se mu začnou třást ruce, to je moc fajn na zádíčka. Boží hra na dlouhé zimní večery.