Milý deníčku, podle mých zápisků to prý vypadá, že na svoje rodiče většinu dne řvu. Říkali to tátovi jeho kolegové na vánočním večírku. In vino veritas, takže ho asi nelakovali a já teď skutečně svým čtenářům připadám jako satanovo dítě. To ale vůbec není pravda, já jsem přece hotový andělíček! Malý, růžový, baculatý, usměvavý. Jenom křidýlka mi chybí. Zeptejte se táty, ten to potvrdí (kdyby ne, tak ví, co ho čeká…).

A vůbec, ono to nesedí ani časově, furt křičet. Často jsem potichu a dokonce není potřeba o mě nijak pečovat. Hlavně když spím!