Milý deníčku, byla jsem na tom nejvíc frustrujícím vyšetření ze všech. Že dámu mých kvalit pořád u doktora vysvlékají donaha, na to sem si již zvykla. Mladým hezkým holkám se to holt stává. Ale dlouhodobé psychické týraní místo vyšetření, to mě překvapilo. Navíc na mě doktorka nezkoušela žádný hajtek lékařský přístroj (ani ten ne, co dělá Píp), jenom mě položila na pult a vytáhla na mě bájo chrastící dřevěnou hračku.

Tou hračkou pak mávala okolo mě, jako kdyby zaháněla duchy. Jak šaman z pralesa. To nemáme na lepšího doktora? Já se mohla točit jak kolotoč, abych na ni alespoň viděla. Marně jsem se za ní natahovala, měla ji vždy tak, abych na ni nedosáhla. A když sem se k ní i tak dostala, hned mi ji sebrala. Cítila jsem se jako oslík, co mu zavěsí před oči otýpku slámy, aby tahal. A naši té doktorce snad fandili nebo co. Vůbec se mě nezastali. Přivádělo mě to k zoufalství. Ale neplakala jsem, tak lehce mě nedostanou.

Když to skončilo, tak vyhlásila, že neumím pořádně ležet na zádech a že to se mnou naši musí cvičit. Co sem asi tak dělala v posledních čtyř měsících, ha! A jak se mnou budou naši ležení cvičit? To se budeme všichni spolu válet v mojí postýlce? Co když u cvičení usnu, bude platit? Jsem fakt zvědavá, jak toto skončí!

Obrázek („Chaman amazonie 5 06“ by Veton PICQ – Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons.