Milý deníčku,

u penzionu bydlela tři koťátka a dvě dospělé kočičky. Pořád jsme si hráli na honěnou a schovku, dokonce jsem si je pohladila. Byla to úžasná dovolená. Ať žije Chorvatsko!

Z pohledu koček (zápis nalezen u zvěrolékaře a přeložen z chorvatštiny):

Z našeho klidného domova se příchodem nového turnusu stalo peklo. Jeden malý člověk si na nás zasedl  a nedopřál nám chvíli oddechu. Ráno ještě v pyžamu vyběhl na dvůr a s válečným pokřikem „Čičinkaaa“ se vhrnul na nejbližší z nás. I když jsme se okamžitě rozprchly do všech koutů, jedna z nás měla vždy smůlu. Té se držel jak klíště a sledoval jí bez ohledu na zvolený úkryt. Do garáže, pod auto, do keřů, okolo baráku – tam všude nás bezohledně honil. Pomohlo jenom zdrhnout k sousedům, ideálně na druhou stranu vesnice.

Přes den byl naštěstí pryč, ale v podvečer jsme jeho „Čičinkaaaa“ slyšeli už s předstihem a z auta po příjezdu vyskakoval téměř za jízdy. Takže nastala honička číslo dvě.

Hlad nás bohužel vždy nakonec zradil a tak jsme se museli vrátit domů. Ta malá bestie samozřejmě stála u misky s jídlem a čekala na svou chvilku. Při jídle jsme museli strpět její intenzivní hlazení. Ještě teď slyšíme, jak si u každé z nás opakuje „malá, malá…“ a děsíme se toho, co by se stalo, kdyby jedna z nás byla vyhlášená za dostatečně velkou.