Milý deníčku, chtěla bych být mistr Zenu. Moc by mi to pomohlo při cestě na Slovensko. Trvala devět hodin a já seděla ve vajíčku na zadním sedadle, zády ke směru jízdy a koukala na opěradlo. Boží výhled na tak dlouhou dobu.

To opěradlo je šedivé, z látky a je na něm pět skvrn. Mě to můžeš věřit. Když zavřu oči, ještě teď vidím před sebou jejich pozici a tvar. Několikrát jsem si zdřímla, ale po probuzení tam to sedadlo bylo opět. Stálé, neměnné a čekající na mě. Zkusila jsem si hrát s hračkami, ale na jejich pozadí bylo pořád vidět. Nedalo se před ním utéct. Vysmívalo se mi.

Ideální doba na meditace. Nic mě vlastně nerozptylovalo, mohla jsem se ponořit do sebe, být v transu. Kdybych to teda uměla. Já se zmohla akorát na vzpomínání na minulost. Blbé je, že jsem to v mém věku měla rychle za sebou a mohla se vrátit k zírání na opěradlo.

Je pravda, že se naši snažili často zastavovat a tam mě brali do náručí, ven z auta a já mohla vidět svět. Viděla jsem tak o moc víc než u nás doma z kočárku. Teď už vím, že je to skoro všude stejné – spousta aut, benzínová pumpa a cesta s kamiony hned vedle. Jenom pozadí se mění. Co na tom cestování lidi mají?

Nejhorší na tom bylo, že než jsem se stihla rozkoukat, tak mě vrátili k mému „oblíbenému“ opěradlu a vše bylo při starém.

Další zápisky

0017 – Východ slunce 0049 – Palculienka 0081 – Zrození závodnice 0112 – Hlídání