Milý deníčku, miluji pohled na tátu po ránu, když na můj hladový pláč vyskočí z postele a ještě rozespalý se mně snaží přebalit a nakrmit. Nejprve chvíli hledá postýlku. Když mě v ní po chvíli najde a vezme do náruče, většinu energie dává na to, aby se mi nic nestalo, takže sám naráží do zdí, zakopává o postel a mlátí se o nábytek. Do lednice pro vodu na mlíčko jde na dvakrát a pak do ní kouká půl minuty a snaží se vzpomenout, pro co že to šel. Zmateně chodí po bytě, začíná jednu věc po druhé a nic nemůže dokončit.
Naštěstí na něho dávám pozor. Vždy, když zpomalí a začne se v pohybu zasekávat, se mu mírně připomenu a on poskočí a znova vyrazí. Při krmení ho nechávám odpočinout. Já se soustředím na pití a on na držení lahvičky. Je to taková naše klidná chvilka. Jenom je nutné po očku kontrolovat, aby neusnul dřív, než já. Musí mě dát ještě odkrknout – má z toho vždy takovou dětinskou radost, někdy je až dojat, asi ještě neslyšel o dobré výchově – a odnést do postýlky. Já pak spinkám a on se zavřenýma očima zkouší trefit do postele.
