Milý deníčku, včera mě bolelo bříško. Každá žena ví, že o pocitech se nemá mlčet, ale mají se probrat s nejbližšími. Tak jsem si to taky nenechala pro sebe a vše jsem konzultovala s rodiči. Nejprve to nebrali příliš vážně, táta se na mě smál, dělal opičky a snažil se mně umlčet (maminka měla pravdu – chlapi neumí naslouchat).
Když jsem důrazně pokračovala v konzultaci, vzal mě do náruče, pustil Matušku, začal se mnou tančit a dokonce zpíval! Tu se musím přiznat, že jsem – v úžasu nad děsivou mírou neúcty k umělci i k hudbě – nevěřícně zmlkla. Táta si to, sebestředně, připsal jako úspěch, takže v tom pokračoval, dokud jsem v sebeobraně nezavřela oči. Pak prohlásil, že spím, a uložil mě. Věřil bys tomu?
Tak očividné ignorování mých problémů mě jenom nakoplo a ještě více utvrdilo v tom, že to spolu musíme probrat. Měla jsem na to celý den, a věř tomu deníčku, že jsem ho využila. A pořádně! Nakonec se snad táta naučí, jak se chovat k dámě v nesnázích.
