Milý deníčku, líbí se mi, jak se naši naplno zapojují do mých her a jak se snaží, abych se pořád zlepšovala. Teď ujíždíme na bájo hře s názvem „Co nejrychleji vyndej vše ze šuplíku (nebo skřínky)“. Naši mi v tréningu nedopřejí oddychu, průběžně vracejí věci zpátky a já jsem tak nucena hru neustále opakovat. Když jsem však dost dobrá, dostanu se do dalšího levelu.

To na skřínku nebo šuplík něco namontují a ta se pak téměř nedá otevřít. Kolikrát jsem ráda, když tam vsunu alespoň ručičku. Vyndavání je hned těžší a hra tak začíná nanovo. Naši jsou jako trenéři hrozně ctižádostiví a nezastaví je nic, ani když si přivřu ručičku nebo prstík. Zařízení ani tak neodmontují.

Musím jim však přiznat, že když se mi nakonec povede vyndat něco ze zabezpečené skřínky, tak je moje radost o dost větší než předtím. Jen by mě zajímalo, proč se naši nedokáží těšit se mnou. Asi už opět plánují vyšší level.