Milý deníčku, stále víc o svých rodičích pochybuji. Někdy mi přijdou hrozně nedůvtipní. Nějak nemohou pochopit, že už mě tolik nebaví koukat na strop a bouchat do hraček nade mnou. Radši se nechávám nosit po bytě, kde můžu dělat inventuru svého potenciálního dědictví. To vydržím dlouho a často.

Nejvíc mě překvapuje, že si myslí, že mě už nudí koukat na věci doma. Například, že se mi už zajídá koukat znova na rozkvetlou orchidej a poslouchat  její popis. Chyba! Vždyť jsem to zatím slyšela asi jenom stokrát, to se mi ještě vůbec, ale vůbec neomrzelo. Naopak – je to bomba! Jestli mi na tom něco vadí, tak to, že už do toho popisu nedávají tolik nadšení jako na začátku.