Milý deníčku, zažila jsem svou první letní romanci. V zahraničí u moře. Bájo.

Sluníčko svítilo, vlny byly velké tak akorát a já jsem v slušivých plavkách skotačila v příboji. Ani jsem si nevšimla, kdy přišel. Byl asi v mém věku a vůbec nedbal na konvence. S klidem Angličana ignoroval fakt, že nejsme na nuda pláži a frajersky měl na sobě jenom šviháckou kšiltovku. Bylo mu úplně fuk, co si o něm lidé myslí, nestyděl se a pokojně držel svou maminku za ruku.

Než jsem se nadála, tak se drze zeptal, jestli mě může políbit. Mě? Takové arogantní … fešák. Mě! Tak jsem mu dovolila pusu na tvář. Kdo mohl vědět, že se mi to zalíbí? A že on se pak už nezeptá? Musela jsem pak chodit za ním a žádat o pusu já jeho.

Ale co, bylo to boží!

Milý deníčku,

u penzionu bydlela tři koťátka a dvě dospělé kočičky. Pořád jsme si hráli na honěnou a schovku, dokonce jsem si je pohladila. Byla to úžasná dovolená. Ať žije Chorvatsko!

Z pohledu koček (zápis nalezen u zvěrolékaře a přeložen z chorvatštiny):

Z našeho klidného domova se příchodem nového turnusu stalo peklo. Jeden malý člověk si na nás zasedl  a nedopřál nám chvíli oddechu. Ráno ještě v pyžamu vyběhl na dvůr a s válečným pokřikem „Čičinkaaa“ se vhrnul na nejbližší z nás. I když jsme se okamžitě rozprchly do všech koutů, jedna z nás měla vždy smůlu. Té se držel jak klíště a sledoval jí bez ohledu na zvolený úkryt. Do garáže, pod auto, do keřů, okolo baráku – tam všude nás bezohledně honil. Pomohlo jenom zdrhnout k sousedům, ideálně na druhou stranu vesnice.

Přes den byl naštěstí pryč, ale v podvečer jsme jeho „Čičinkaaaa“ slyšeli už s předstihem a z auta po příjezdu vyskakoval téměř za jízdy. Takže nastala honička číslo dvě.

Hlad nás bohužel vždy nakonec zradil a tak jsme se museli vrátit domů. Ta malá bestie samozřejmě stála u misky s jídlem a čekala na svou chvilku. Při jídle jsme museli strpět její intenzivní hlazení. Ještě teď slyšíme, jak si u každé z nás opakuje „malá, malá…“ a děsíme se toho, co by se stalo, kdyby jedna z nás byla vyhlášená za dostatečně velkou.