Milý deníčku, zítra začne nový rok (nějak brzo, vždyť tady nejsem ani tři měsíce) a prý bych měla mít nějaké novoroční předsevzetí. Myslím, že mě v novém roce čeká i bez toho celkem dost úkolů, od otáčení přes sezení a batolení až po první krůčky. Nebudu si proto dávat vůbec žádné závazky, jenom slib, že se budu snažit. Každopádně se nechystám po svátcích zhubnout.

Namísto toho bych si radši něco přála. Jsem ještě  malá, tak jsou to jenom taková přízemní přáníčka. Aby jsme byli v novém roce všichni zdraví a plní sil, aby maminku i tatínka bavila jejich práce a aby jí bylo dost. Ale jenom tolik, aby měli na sebe čas. Dále chci, aby jim bylo spolu pořád dobře a aby jsme se všichni tři spolu měli rádi a byli šťastní.

Moc lidí jsem zatím nepoznala, ale všem jim přeji to samé. A vlastně každému, kdo tě bude číst.

Hezký rok 2015

Jo, a jak říká můj táta: „ať mají vaše děti bohaté rodiče!“

Milý deníčku, už je všechny mám. Vánoční dárky. A jsem na sebe pyšná, protože jsem se trošku bála, jak Ježíšek hodnotí miminka. Přece jenom, když navenek jenom spíte, papáte, pláčete a plníte plenky, je podle mě hrozně těžké určit, jestli zlobíte nebo jste hodná. Nebo ne? Buď zabraly mé roztomilé bezzubé úsměvy, při kterých se bojím, že mi odpadně vršek hlavy, nebo Ježíšek, sám ještě mimino, svým vrstevníkům nepokrytě fandí.

Nechť je to jak chce, dobře to dopadlo a já jsem dostala nejvíc dárků z celé mojí rodiny. Což nejspíš znamená, že jsem byla nejhodnější. To mě přivádí k myšlence – jak mě rodiče chtějí vychovávat, když zlobí víc než já?! Skončím asi jako pěkný výlupek, ach jo.

Přitom to vypadá, že na mě chtějí být dost nároční, protože jsem dostala svoje první dvě knížky. Čekala jsem, že si budu ještě chvíli hrát, ale asi se už budu muset začít učit. Ani v mé oblíbené relaxační lázni studiu neujdu – představ si, že jedna z knížek je speciální nepromokavá do vaničky. Takovou nemá ani táta, a že jeho čtení baví!

A dostala jsem plyšového medvěda, který je jednou tak veliký jak já! Nebo on dostal na hraní mě?

Milý deníčku, tobě a tvým čtenářům přeji šťastné a veselé Vánoce. Přeji i za maminku a tátu. Sobě to přeji vlastně taky, protože zatím to na nějaký odvaz nevypadá. Včera se u nás masivně uklízelo, naši byli k nezastavení, ale slavnostní náladu to moc nemělo. Navíc mě dál mučili hezkými vůněmi z kuchyně. Uznáš, že zatím svátky nejsou nic pro mě. Téměř jsem se začala nudit, ještěže mi dali tetu J na hraní.

Trošku to potom vylepšilo zdobení stromečku. Táta všem pak pustil divnou vánoční pohádku ze Slovenska o staré paní, která skákala v peřinách (Perinbaba). Moc výchovně to na mne nepůsobí, ale aspoň vím, na co se mamince vymluvím, až to zanedlouho budu taky zkoušet. Nemluvě o tom, že ji tu peřinu hlavní hrdina obratem ukradl! A to byl klaďas. Ani jsem nečekala, co budou dělat záporáci a šla spinkat, aby už byly ty Vánoce.

Doufám, že se nám všem vydaří!

Milý deníčku, Vánoce ani pořádně nezačaly a táta mi je už stihl pokazit. U babičky a dědy plaval ve vaně kapr a moje sestřenice a  bratranec se na něj chodili koukat. A u nás nic! Ne že bych chtěla, aby v mé žluté plastové vaničce plavala ryba velká jako já, stačilo by mi, kdyby se s ní koupali rodiče ve velké vaně.

Táta včera přinesl kapra, ale ten už ani nehlesl. Co taky čekat od bezhlavé ryby, že? Ani mi ho neukázali, ale asi není čeho litovat. Ryba prý smrdí od hlavy, ale podle toho co jsem cítila, to nebude úplně pravda. Táta se ho pak snažil zpracovat, nebo jak se tomu vlastně říká, když do kapra někdo nadávajíc dlouho bodá a seká. O nepořádku ani nemluvě. I tak mu to trvalo déle, než Eskymákovi stáhnout velrybu.

Každopádně jsem se začala ptát, jaké Vánoce mě to čekají, když mě ošidili hned o ten první vánoční zvyk.

Milý deníčku, velká věc se stala, před pár dny jsem zjistila, že když se soustředím, tak někdy ovlivním, co dělají moje ručičky. Ještě mě plně neposlouchají, jsou dni, kdy mě vyloženě nemají rády a plácají mě po obličeji. Už mě i píchly do oka nebo poškrábaly! Jsou navíc hrozně zákeřné, utočí i ve spánku! Co ti budu povídat, je to jak ze zlého hororu!

Poctivě je trénuji na  hrací dece. Můžu tam dosyta mávat ručičkami  a „bouchat“ do nade mnou visících hraček. Dělají se u toho hezké zvuky, když se občas trefím! Jsem den za dnem šikovnější a šikovnější, a už teď se těším, jak je dokonale zkrotím. Ze mně si přece žádné pracky nebudou dělat blázny, natož moje vlastní!