Milý deníčku, oslava narozenin je jako Vánoce. Sice bez kapra a stromečku, ale zato s balonky a vlaječkovou girlandou. K tomu dárky nenosí nemohoucí miminko ani starý znavený vousatý pán, ale moji vlastní známí. Kteří mi krátce zapěli a pak si beze mě připili.

A dostala jsem dort. Byl celý jenom můj, protože se pozvaní malí mlsouni pro nemoc nedostavili. Dělala ho maminka, takže byl velmi zdravý, vitamínový, nepřeslazený a dietní. Měla jsem pocit, že na dobrý dort se kladou úplně jiné požadavky, ale musím uznat, že byl mňamózní. Chuťově i na pleť. Stačilo se po něm umýt, převléct a oslava mohla pokračovat.

Rozbalovaní dárků je bezva. Trhání papíru je bájo, odhalení hračky super a bomba je, že se hned najde nějaký dospělák, který mi názorně předvede, jak se s ní správně hraje. Jen je pak někdy problém od něj tu hračku získat zpátky.

Takže si oslavu nechám líbit i příští rok.

Milý deníčku, táta se mi pokusil na svačinku dát tvrdou hrušku. Bylo vidět, že už mi dlouho nedával jíst něco, co jíst faáááákt nechci. Moje kreativní protesty ho evidentně překvapily a nebojím se říct, že i vyvedly z míry. A to jsem celý čas nezvedla hlas!

Na moji opatrnou námitku vyjádřenou pomocí grimas, reagoval uklidňujícím projevem a tak zabralo až plivání hrušky do blízkého i dalekého okolí. Uznávám, že pak ale zareagoval střelhbitě a hrušku zkusil rozsekat mixérem na menší kousky. Dokonce se pokusil vylepšit její chuť jablíčkem.

Malé kousky tvrdé hrušky se však trefují mezi mých pár zubů ještě hůř než velké. Táta však opět doufal, že stačí vydržet a stane se zázrak. K jeho smůle se nestal, hruška levitovat neumí. Když jsem si vyčistila ručičkami pusinku, tak se jídlo neudrželo ani na oblečení, ani na židličce, ani na tátovi. Skončilo úplně nudně na podlaze. No dobrá, malá část jídla se na mně udržela, ale to se vypere.

Takže táta pode mnou opět uklidil, nechal to v mixéru o něco déle a konečně z toho všeho udělal pořádnou kašičku. Pak už jenom koukal, jakou má hodnou a milou dcerku.

PS: Nejspíš neměl svůj den. Odpoledne se mi pokusil dát drolivý tvrdý tvaroh a kyselé mandarinky. Podle mě ho uklízení musí tajně bavit.

Milý deníčku, už je to celý rok co jsem hrála s našima v porodnici napínavou hru s pracovním názvem „Přijde, nepřijde“. Jak je vidět, nakonec jsem neodolala a udělala z těch dvou rodiče.

A byl to fajn rok. Všichni jsme se toho moc naučili. Kariéru jsem začínala jako neambiciózní ležící průtokový ohřívač. Ale vypracovala jsem se. Už umím chodit, sama piji z flašky a používám první slova. Hlavně si však pečlivě vybírám, kterým příkazům vyhovím a které odignoruji.

Naši se taky celkem poučili. Zjistili, že nuda je fajn, že je jí vlastně hrozně málo. Umí si vážit spánku, i když už vědí, že jeho nedostatek se hrozně přeceňuje. Taky si vypracovali svaly, zlepšili vytrvalost a i paměť se jim opakováním dětských říkanek zlepšuje. Jsou teď díky mně o mnoho lepší lidé než před rokem.

To nejlepší na jednom roku jsou však narozeniny. A oslava! Ale o té až příště.

Milý deníčku, přežila jsem svoji první rýmičku. Naštěstí nejsem chlap, ale (malý) kus pořádné ženské a tak mě to téměř nezpomalilo. Stačilo se naučit dýchat s otevřenou pusou, utírat si nosík do rukávu a dělat u pití pauzu na nádech. A svět byl opět můj.

Naši mi pro lepší usínání dali do postýlky klínek, abych měla výš hlavičku. Bonusem této preventivní metody byla zajímavá rána. Běžně jsem se budila zkroucená na nižší straně postele a když se mi zdálo něco akčního, tak jsem měla klidně  hlavičku níž než nohy a nosánek o to plnější. A to se vyplatí.

Jenom vysavač s odsávačkou mi to celé kazili. Nevzdala jsem se však bez boje a povedlo se mi lux překřičet. Rodiče pak uznali, že jsem lepší a schovali to.

Bohužel jsem kvůli rýmičce musela přesunout oslavu svých prvních narozenin o týden. Doba skolila nejen mě, ale i pozvané gratulanty a naši nechtěli pořádat místo mimipárty výměnné setkání bacilonosičů. Navíc to vypadá, že tento problém budu řešit každé narozeniny. Ach jo, příště se narodím v květnu!

Pokračovat ve čtení „0145 – Kam nechodí slunce…“ →