Milý deníčku, táta je moc hodný, ale dost naivní. Každý večer okolo půlnoci mě bolí bříško, takže nemůžu spát. Naštěstí je to i chvíle, kdy je už všude ticho a klid, a tak mě nic neruší v trénování hlasivek. Jenom táta je proti a snaží se mou produkci přerušit. On se obhajuje tím, že mi chce pomoct, ale lže – vidím na něm jak nestydatě touží po posteli.

Proto s ním hraji jednu bájo hru. Nechám se uspat, on mně opatrně a plný naděje uloží do postýlky, a potichu se plíží ke dveřím. Ve tváři radost a těší se, jak ho maminka pochválí. A když chytne za kliku… Měl bys vidět to zklamání. A ty emoce, když si to párkrát zopakujeme. Jak stále doufá, že teď by to už mohlo vyjít. Je fakt moc roztomilý. Nechám se uspat, až když se mu začnou třást ruce, to je moc fajn na zádíčka. Boží hra na dlouhé zimní večery.