Milý deníčku, nádherně jsem si z našich vystřelila. To mají za to, že nejdou večer spinkat se mnou, ale koukají na filmy beze mě. Jak já k tomu přijdu? Takhle omezovat můj kulturní rozvoj?

Když si konečně unavení lehli do postele a zhasli, tak jsem začala brečet. Nejprve doufali, že pláču ze spánku. Vždy, když jsem se nadechovala a byl klid, tak pro změnu přestali dýchat oni. Modlili se přitom, abych spala dál a oni ke mně nemuseli vstát. Tátovi určitě z nervů několikrát vynechalo srdce.

Nakonec ale pochopili, že mají smůlu a spát se ještě nejde. Ještě učinili zoufalý pokus o utišení a strčili mi dudlík do pusy. Pak se mi jich konečně zželelo a tak jsem si chvilku cumlala dudlík a pak potichu usnula. Zajímalo by mě, jak dlouho pak ještě beznadějně zírali do tmy, poslouchali sání dudlíku a neodvažovali se udělat nic, co by mě mohlo vzbudit.