Milý deníčku, začínám se bát pobytů u vody. O víkendu mě naši vzali na ještě divnější místo než minule. Voda byla o dost širší a vůbec se nehýbala. Nikam netekla. Fakt zvláštní řeka.

A zvláštní lidé. Úplní chudáci. Neměli ani na spodní prádlo. Na slunci tam leželi úplně nahatí a jen na jedné straně řeky. Byla jsem za ně ráda, že je hezky a teplo. Co asi dělají v zimě? Chtěla jsem si je pořádně prohlédnout, ale naši si vybrali plácek daleko od nich. Sice jsme zůstali oblečeni, ale i tam bylo co objevovat.

Nejvíc mě překvapila zem. Byla úplně nakřivo. U vody níž a dál od břehu výš. Nevěřil bys, jak to komplikuje lezení. Pořád mě to zanášelo k vodě, i když jsem se přesouvala opačným směrem. Ani sezení nebylo bezpečný, jak jsem záhy zjistila, s nohama směrem do kopce mám tendenci padat na záda. Blbá voda.

Milý deníčku, už jsem velká holka a tak teď mám vlastní pokoj. Nebo bych tomu měla jako dáma říkat budoár? Nevím, nicméně naši to prezentují jako velký krok k samostatnosti. Podle mě si jenom konečně všimli, že tátovo pekelné chrápání mě probouzí a že můj odvetný pláč zas budí je. A oni v noci uspávají mrňata tuze neradi.

Takže vyklidili pokoj, který sloužil jako skladiště, můj šatník, tátova převlékárna a garáž pro rotoped, a nemilosrdně tam přenesli mojí postýlku. Aby to nevypadalo moc nápadně, přidali další skříně s růžovou módou pro mladé intelektuálky. Jako připomínku strastí a nespravedlnosti života je vyzdobili plyšáky, na které samozřejmě nedosáhnu. Super!

Jo a na zem mi dali fungel* nový koberec. Je hezký, měkký a s ovečkou. Začínám rodiče podezírat, že jsou na toto zvíře fixovaní víc než na mě. Kam kouknu, tam je ovečka. Možná si mě pořídili jenom proto, aby si mohli legálně kupovat věci s ovečkami.

V novém pokoji se každopádně spinká nádherně, je tam ticho, žádné chrápání a já už jenom čekám, kdy to maminka vzdá a přijde se ke mně taky dosyta vyspat.

* úplně

Milý deníčku, před pár pár dny jsme s našima byli odpoledne u vody, ale píšu o tom až teď, protože to byl fakt silný zážitek.

Jen co jsme rozprostřeli deku, tak se naši vysvlékli do spodního prádla. Na veřejnosti! Málem jsem se za ně propadla studem. Jenže pak jsem si všimla, že tak byli oháknutí všichni lidi při řece a místo studu nastoupily obavy. Co je to za divnou sektu? Naštěstí všichni vypadali mírumilovně, jak se tak líně převalovali na slunci. Aktivní byli jenom při přesunech ke stánku s pivem a klobáskou.

Pak mě táta posadil na travičku a já se bláhově těšila, jak to bude fajn. Naivka. Když má člověk kraťásky a je jenom bosý, tak je travička pěkně zákeřná. Místo botanických výzkumů jsem se jen snažila vyhnout píchaní, lechtání  a škrábání. Než jsem došla na deku, táta si v klidu pročetl půlku knihy a maminka zaplnila kartu foťáku mými zoufalými pokusy o přesun. Blbá tráva.

Jestli se to bude opakovat vždy, když bude hezké počasí, tak to bude dlouhé léto.

Pokračovat ve čtení „0114 – Pláž“ →

Milý deníčku, naši se každodenně přesvědčují, že jsem dokonalý mistr úniků. Každý den mě večer strčí do spacího pytle a doufají, že mě v něm ráno najdou. Samozřejmě, že doufají marně.

Nemysli si, že se oba nesnaží, aby mě v něm neudrželi. Pojišťují si mě zipem, dvěma patentkami a navíc pytel stahují tkaničkami. Svěrací kazajka hadr. Z pytle mi trčí jenom ruce a hlava. Vypadám jak přerostlá žížala.

O to víc mě dokáže potěšit, když se dostanu ven bez toho, abych tyto „zámky“ otevřela. Naši se vždy nádherně ksichtí, když se to snaží pochopit. Jenže já svoje know-how neprozrazuji! Tak mě zkoušejí překvapit během úniku. Jenže zatím přišli vždy pozdě, protože můj rekord je asi pět minut!

Milý deníčku, naši konečně přestávají být na mě patologicky fixovaní a znova se odvážili strávit nějaký čas beze mě. Zatím vypadli z domu jenom na pár hodin, a i tak furt volali domů, jak se mám. No, snad si to divadlo užili.

Já jsem si zatím užila svou tetu, které mě po dlouhém zvažování a intenzivní instruktáži svěřili. Čekala jsem, že bude muset dělat test, ale na to už mámě nezbyl čas. Teta je ještě mladá, zdravá a v kondici a já jsem toho plně využila. Donutila jsem ji si se mnou hrát, a pak hrát a nakonec ještě trošku hrát. Využila její nezkušenosti v hlídání tak, že jsem si pořádně prodloužila večerku. Než se jí konečně povedlo dostat mě do postýlky, tak jsem ještě plně nespala, když přijeli naši.

Stihli se jenom zout a už se hnali ke mně. Jsou to fakt závisláci. Tak jsem se mírně propagačně protáhla a usmála na maminku, aby se oba trochu uklidnili. Pak jsem zahájila hluboký spánek.

Pokračovat ve čtení „0112 – Hlídání“ →

Milý deníčku, začala jsem dozírat na tátu při luxování, protože je hrozný lajdák. Bez kontroly úklid permanentně fláká. Mně to můžeš věřit, čistotu podlah průběžně ověřuji tepláčky.

Táta luxuje „Hurá systémem“. Zapne a jede. Beze mě by vůbec nedělal pauzy na chlazení motoru (někdy mu lux musím vypnout víckrát za sebou, než mu to dojde). Ani jednou by nezkontroloval, jestli nemají hadice dírku a jestli se nechtějí zamotat. Myslíš, že se někdy zblízka koukne na hlavici, jestli se pohybuje po zemi hladce a plynule? Ne! To všechno nechává na mně.

A vůbec žádná vděčnost se nekoná. To díky mně a mému ověřování se mu kabel nikdy nezasekne a on jenom brblá, že mu překážím a zdržuji ho. A ještě se snaží mě odehnat!

Milý deníčku, společenský život je fajn, hlavně narozeninová párty. PÁRTY! Vím to, protože jsem na jedné byla. Bájo věc taková zahradní oslava. Sluníčko, grilování, vínko, dort, hračky, spousty dětí mého věku a k tomu plno obsluhy a všímavých poskoků z řad rodičů. PÁRTY!

Oslavenec měl rok a pořádně to roztočil. Taky jsem se nechtěla nechat zahanbit a tak jsem se batolila od jednoho kluka k druhému. Někteří z nich ještě nebyli mobilní a tak se na mě mohli plně soustředit. Byli zlatí, koukali na mě obdivně a nabízeli mi své hračky. Hotoví gentlemani.

Pak přinesli dort s divnou svíčkou, co chrlí jiskřičky a spolu s oslavencem jsme se do něj hned pustili. Maminka mi dovolila sníst jenom lesní plody z povrchu, ale i tak jsem si pochutnala. Nebylo toho ale dost, tak jsem se pak chtěla dorazit travičkou, lístky, klacíky a kamínky ze země. Hezky jsem se upatlala.  Táta s mámou byli proti, ale na párty se člověk musí pořádně zřídit, no ne?

Milý deníčku, čas kašiček se chýlí ke konci. Už nebudu odkázaná na mixér a konečně přestanou všechna má jídla vypadat stejně. Stejně blbě nevábně. Už mi rostou první zoubky!

Nemysli si, není to žádná sranda, dost to bolí, všechny otravuješ pláčem i podrážděním a zároveň máš chuť ohlodat vše v dosahu. A této chuti neodoláš. Na druhou stranu, alespoň si této významné události všimnou moji mírně přetažení rodiče. Ještě by mi pak celý život vyčítali, že moje první zoubky prošvihli.

Abych jim udělala radost, prořezala jsem si první dva zoubky téměř najednou. Pro každého jeden, ať se mi doma o ně nehádají. Zasloužím si klid, abych se mohla těšit na takové to domácí kousání.

Buďte pozdravené steaky, klobásy, karamelky a žvýkačky, už k vám jdu!

Pokračovat ve čtení „0109 – Šelma zubatá“ →

Milý deníčku, konečně naši pochopili, okolo koho se v této rodině všechno točí a na důkaz své úcty mi koupili trůn. A musím přiznat, že si při výběru dali záležet.

Je patričně vysoký, abych na ně mohla shlížet a kontrolovat jejich chování u stolu. Zároveň  vůbec nemá schůdky, takže mě moji poddaní musí do trůnu vysadit a přitom udělat poníženou poklonu. Nejprve se totiž musí ke mně sehnout.

Je absolutně bezpečný, má pětibodové bezpečnostní pásy a umělohmotnou skořepinu. Takže v provozu se není čeho bát, i když má jen dvě kolečka.

A navíc mám trůn v „plný palbě“. Třeba sedačka – má nastavitelnou výšku, má perfektní lůžkovou úpravu a omývatelný potah s divnou ovečkou, co dělá „ZZZZZ“. Navíc s područkami  a opěrkou na nohy v základní výbavě!

Vrcholem je zabudovaný stolek. To nemá žádné jiné křeslo ani židle v bytě. To jsem si ověřila. To mám jenom já! Momentálně ho ale ještě nevyužívám, zatím se mi líbí, když mě krmí mí zákonní poskoci.

Milý deníčku, protože jsem pravá dáma, tak mám ráda nakupování v nákupním centru. Rozdíl mezi mnou a maminkou je, že mě nudí vybírat zboží a naopak se mi moc líbí přesuny z obchodu do obchodu. Protože to je pořádná jízda. Jenom chudáka tátu nudí jedno i druhé.

Táta mě totiž vyndal z vajíčka a mohla jsem klečet vpředu v „kleci“ nákupního vozíku. Ten pocit rychlosti a širokoúhlý výhled se s kočárkem nedají vůbec srovnat. Svištím okolo stojanů s oblečením, těsně míjím lidi na chodbách, vyvažuji prudké zákruty a vlasy mi vlají pod klimatizací. Bájo!

Jen mě trochu trápí evidentní lehkovážnost rodičů. Spousty lidí, co míjíme, říká s pohledem na upřeným na mě a usmívaje se: „Ta je zlatá!“ Jestli jsem z tak drahého materiálu, neměla bych mít ochranku? Nebojí se naši, že mě někdo ukradne? Já osobně bych 7 kilo zlata čmajzla hned! Kdybych ho teda unesla.