Milý deníčku, ten kluk tam jenom stál u cesty a evidentně se nudil. Sympaťák s hezkým tričkem. Tak jsem ho vzala za ruku a šli jsme. Na společnou cestu životem. V dobrom i zlom, kým nás rodiče nerozdelí. Nemluvili jsme. Jo, bylo to hezkých pár minut

Milý deníčku, zažila jsem svou první letní romanci. V zahraničí u moře. Bájo.

Sluníčko svítilo, vlny byly velké tak akorát a já jsem v slušivých plavkách skotačila v příboji. Ani jsem si nevšimla, kdy přišel. Byl asi v mém věku a vůbec nedbal na konvence. S klidem Angličana ignoroval fakt, že nejsme na nuda pláži a frajersky měl na sobě jenom šviháckou kšiltovku. Bylo mu úplně fuk, co si o něm lidé myslí, nestyděl se a pokojně držel svou maminku za ruku.

Než jsem se nadála, tak se drze zeptal, jestli mě může políbit. Mě? Takové arogantní … fešák. Mě! Tak jsem mu dovolila pusu na tvář. Kdo mohl vědět, že se mi to zalíbí? A že on se pak už nezeptá? Musela jsem pak chodit za ním a žádat o pusu já jeho.

Ale co, bylo to boží!

Milý deníčku,

u penzionu bydlela tři koťátka a dvě dospělé kočičky. Pořád jsme si hráli na honěnou a schovku, dokonce jsem si je pohladila. Byla to úžasná dovolená. Ať žije Chorvatsko!

Z pohledu koček (zápis nalezen u zvěrolékaře a přeložen z chorvatštiny):

Z našeho klidného domova se příchodem nového turnusu stalo peklo. Jeden malý člověk si na nás zasedl  a nedopřál nám chvíli oddechu. Ráno ještě v pyžamu vyběhl na dvůr a s válečným pokřikem „Čičinkaaa“ se vhrnul na nejbližší z nás. I když jsme se okamžitě rozprchly do všech koutů, jedna z nás měla vždy smůlu. Té se držel jak klíště a sledoval jí bez ohledu na zvolený úkryt. Do garáže, pod auto, do keřů, okolo baráku – tam všude nás bezohledně honil. Pomohlo jenom zdrhnout k sousedům, ideálně na druhou stranu vesnice.

Přes den byl naštěstí pryč, ale v podvečer jsme jeho „Čičinkaaaa“ slyšeli už s předstihem a z auta po příjezdu vyskakoval téměř za jízdy. Takže nastala honička číslo dvě.

Hlad nás bohužel vždy nakonec zradil a tak jsme se museli vrátit domů. Ta malá bestie samozřejmě stála u misky s jídlem a čekala na svou chvilku. Při jídle jsme museli strpět její intenzivní hlazení. Ještě teď slyšíme, jak si u každé z nás opakuje „malá, malá…“ a děsíme se toho, co by se stalo, kdyby jedna z nás byla vyhlášená za dostatečně velkou.

Milý deníčku, je neuvěřitelné, kolik lidí nemá vychování. Zdravím téměř každého, koho potkám, na ulici nebo v obchoďáku, zblízka i na dálku a minimálně půlka kolemjdoucích nepozdraví. Přitom zkouším různé pozdravy – papa, ahoj, čau, dobrý den i dobrou chuť, ale někteří dělají, že tam vůbec nejsem.

Na druhou stranu musím říct, že existují i chodci, které družení vyloženě baví stejně jako mě. S těmi si pak dělám papa dokud na sebe alespoň trochu vidíme. A někdy ještě chvíli i potom. To pak táta začíná dělat, že mě nezná a že tam dokonce není a nikdy nebyl. Morous. Asi závidí, že ho nikdo cizí nezdraví.

Milý deníčku, mám tu pro tebe ještě jednu starší pikošku z dalšího kroužku. Chodím totiž taky cvičit a tancovat na písničky. No a drž se, co se mi tak jednou povedlo…

Dostali jsme do rukou taková kola, že to je jako volant a běhali jsme s nimi do kruhu. Jako že jedem autem. Celkem nuda. No ale my děti máme teda jako víc představivosti, než dospěláci a tak jsme hned začaly improvizovat a vylepšovat to.

Rozhodla jsem se, že se jako vítězná závodnice Formule 1 ozdobím věncem a hned jsem si ten věnec navlékla na krk. Gratulace nepřišly a jak jsem záhy zjistila, ten hloupý volanto-věnec taky nechtěl z mého krku slézt. Bránily mu moje uši nebo co.

Čímž jsem vzbudila větší haloo než nějakou výhrou v závodech. Držela jsem statečně, maminky tahaly, kroutily a hekaly, ale žádná ho nedokázala sundat. Došlo na nejhorší, byla nutná operace! Přinesly nůž. Nařízly věnec a … nic. Držel. Naštěstí byl na cvíču i jeden tatínek. Bylo potřeba mužnou sílu, aby ten polystyrenový krám roztrhl. A tak jsem byla zachráněna! To ti byl trapas!

Milý deníčku, ještě jsem ti zapomněla napsat, že od září chodíme s maminkou plavat. A musím se ti pochlubit, že několik týdnů už sama plavu!

No tak dobře, ne úplně sama, je to s pomocí takových pěnových pásků okolo pasu a ručiček, ale doplavu kam chci. A to je co říct, protože, představ si!, máme ve skupině i 2 kluky, o malinko starší než já a ti ještě sami neplavou. No, co ti budu povídat, oni jsou vůbec nějací… přizdi… plavci! Maminka by ovšem řekla slušně, že se pořád drží máminy sukně. I když teda nevím jak, když tam jsou maminky v plavkách.

Asi na tom, že jsou kluci opožděný, fakt něco bude, protože i s potápěním skoro po roce pořád bojují a já se s plavčicí potápěla hned. Rozhodně jsem nedělala žádný srdceryvný scény jako ti páni kluci. No alespoň, že pak po plavání se s jedním dá vyhrát. Je pak děsná bžunda, když se spolu můžeme zavírat do kabinky.

Milý deníčku, včera začal advent a maminka se rozhodla, že si ho pořádně užijeme, ať se nám to líbí nebo ne. A pořádně, se vším všudy.

Začalo to nenápadně. Na dveřích se objevil věnec (nádherný), na květině červená srdíčka, hvězdičky a dokonce jeden boží ptáček (pipi). Na stolech se objevilo pár nových svíček.

Pak maminka usoudila, že to ještě pořád není ta pravá adventní nálada a vyrazili jsme do zahradnictví, kde měli obrovský sortiment vánočních serepetiček. To bylo něco pro mě – všechno nádherně barevné, lesklé, rozkošné až roztomilé – jenom absolutně, ale absolutně nedostupné. Nedovolili mi chytit ani nejmenší vánoční kuličku, nebo alespoň jednoho andílka. Zbabělci. Advent bude asi pekelně kruté období.

Večer jsme vyrazili na rozsvícení vánočnímu stromu. Tam jsme si odškrtli další adventní povinnou jízdu – pohled na betlém, svařák i něco sladkého, teplého, smaženého a nezdravého do bříška. Plus koncert v zimě na náměstí. Všechny adventní atrakce v jeden jediný den, na další dny nic nezbylo. Ale mně se tam líbilo, viděla jsem tam fakt hodně pejsků (havo). Ty mám moc ráda.

No a dnes ráno se ukázalo, že když jsem spala, maminka se nenechala temnou nocí zastavit a s výzdobou se pokračovalo. Hezké, ale snad už dnes bude adventní klid.

Milý deníčku, tátovi se někdy nezavděčíš. Těsně před tím, než odejdeme z domu, jdou naši vždy na záchod. Přišlo mi to jako výborný nápad a tak jsem to tak taky udělala. To víš, že jsem počkala, než mě pořádně oblékl, aby bylo jisté, že se někam jde. Teď už to chce sice trpělivost, navléká na mě klidně čtyři vrstvy, ale já si umím počkat.

Jenže táta to vůbec neocenil. Když můj úspěch ucítil, tak na mě dlouhou chvíli koukal jako na zrádce. Chvíli vypadal, že přemýšlí, že mě v tom nechá a půjdeme, ale pak  mě oloupal ze všech vrstev oblečení a přebalil. Podle mě do toho však nedal srdce, vypadal zasmušile až rezignovaně,  a z nějakého důvodu si pod fousy opakoval něco, čemu jsem nerozuměla. Vsadím se však, že by se to mamince nelíbilo.

Za mě to však byl úspěch a příklad hodný nasledovaní. Už se těším, až to ukážu mamince.

Pokračovat ve čtení „0156 – Před odchodem“ →

Milý deníčku, nevěřil bys, kolik věcí mám zakázané dělat. Není lehké si to pamatovat, ale zatím mi to celkem jde. Někdy našim dokonce ukazuji, jak jsem dobrá žačka.

Pečlivě zkontroluji,  jestli na mě koukají a pak začnu říkat „no, no, no…“ a pomalu začnu dělat  přesně to, co mám zakázané. Například vytahovat knížky z poliček nebo věci ze šuplíků. Celý čas kontroluji, jestli mě pořád sledují a pomalu pouštím jednu věc po druhé na zem. Nezapomínám opakovat „no, no, no…“, aby věděli, že je to ukázka, že přesně vím, že se to nemá, a že by měli být na mě pyšní, že jsem se to tak dobře naučila.

Oni jsou ale moc nároční učitelé. Zatím se moc nadšeně netváří, spíš naopak, někdy bych přímo řekla, že je to i zlobí. Asi někde ještě dělám chybu a není to na čistou jedničku. Takže jim v rámci svého tréningu tuto exhibici dělám několikrát denně a doufám, že se to jednou povede dokonale.

Pokračovat ve čtení „0155 – No, no, no“ →

Milý deníčku, už umím uklízet.  Je to děsně lehké, vůbec nechápu, proč táta uklízení nemusí. To vezmeš něco, co se válí na zemi a dáš to na jeho místo (tak tak deníčku, každá věc má svoje vlastní místo). Úklid je brnkačka.

Jenom s maminkou mám potíž. Nějak se neshodneme na tom, kde to místo je. Neustále vyndavá mnou právě uklizené věci a dává je úplně jinam. Absolutně odmítá moje zlepšováky a důrazně trvá na starém uspořádání domácnosti. Je jí to dost na škodu, kdyby se přizpůsobila, ušetřila by dost času. Stačilo by hledat tam, kde teď věci jsou a nehledat tam, kde si myslí, že by měly být.

Vím, o čem mluvím, některé kusy už hledá několik dnů. Ale poradit si nedá a nedá!