Milý deníčku, mám pocit, že si ze mě rodiče utahují. Už nějaký čas si zkouším mluvení. No mluvení, zatím je to jenom takové brblání nebo žvatlání. I když žvatlání je asi taky silné slovo. Ne že by křik přestal na naše fungovat, to ne, pořád funguje báječně a dostanu vše co chci nebo potřebuji. Ale všimla jsem si, že většina lidí okolo mě po sobě neřve, alespoň většinou ne, a i tak se spolu nějak domluví. Tak jsem si řekla, že bych to časem mohla taky zkusit a pláč si nechat jako zálohu. Takže trénuji. Ještě je přede mnou ale dlouhá cesta.

A tady mi naši hází klacky pod nohy a dělají si ze mě srandu. Místo aby mi šli příkladem a adekvátně artikulovali, tak mi odpovídají podobnými pazvuky, jaké se povedou mě. Pak má mít tréning nějakou úroveň.

PS: Jo, a ještě mi navíc říkají: „Bezzubko!“

PPS: Toho budou ještě hořce litovat, až mi porostou zoubky!