Milý deníčku, i když bylo o víkendu tropické počasí a my byli na dovolené, zůstala rodičům chuť na výlety. Bohužel pro mě ji využili každý den. Z nějakého neznámého důvodu se jim zalíbily velké kamenné stavby v různém stavu nedodělanosti. Říkali tomu hrady.

A nemysli si, že to byla nedodělanost lajdáckého typu – tam nechyběly jenom omítky nebo zateplení, ale chyběla rovnou okna, střechy, patra nebo dokonce celé zdi. Kameny se válely všude okolo. Navíc, za vstup na to staveniště chtěli vstupné! To tak, zaplatím jim, až to dostavějí. Rodiče jsou padavky, ještě si na to rizikové pracoviště zbaběle koupili vstupenku.

Dva dni v tom teple našim trvalo, než si všimli, že kočárek* není na návštěvu hradu ideální dopravní prostředek. Ty barabizny jsou většinou postavené na sakra vysokém kopci, kočičí hlavy jsou vrcholem tamního silničního stavitelství a počet schodů a vysokých dveřních prahů jsem vyhodnotila jako víc než nemalý. Takže na třetí den mě pro změnu vzali do vodního hradu. Uznávám –  ten nebyl na kopci a vedla okolo něj moc hezká cestička. Ale zas tak velký pokrok to nebyl.

*Je fakt, že do nosítka mě dát nemohli, to by jsme se s tátou navzájem při 35stupněch uvařili.