Milý deníčku, naši si představuji výlet velmi zvláštním způsobem. Mají pocit, že mě baví koukat do stropu auta nebo z kočárku na oblohu. Byli jsme s našima a se starými rodiči v parku u zámku Betliar a vypadalo to, že z něho vůbec nic neuvidím. Měla jsem dělat hodnou holčičku a hezky spinkat v kočárku. Tůdle.

Dost jasně jsem dala najevo, že nebudu spokojená, dokud nebudu poponášená v náručí a hezky otáčená tím směrem, kterým jsem chtěla vidět. A že bylo na co koukat – v parku bylo plno kytiček, jaké maminka doma nemá. Viděla jsem potůček, který byl o dost větší než ten, který dokážu poslat do plenek. Ale nejlepší byly žabky. Byly všude a hezky si pomáhají. Ty velké nosily jednu až dvě menší žabky na zádech.

Dospělým ale moje navigování nevonělo a tenhle způsob procházky se jim moc nelíbil. Už jsem si je asi příliš rozmazlila. Vadily jim i hezké tmavomodré obláčky, které se k nám blížily. Takže se rychle sebrali a procházka byla kratší než jsem doufala. Nakonec jsem nás svým aktivním přístupem všechny zachránila – jen jsme nastoupili do auta, začalo báječně pršet. Myslíš, že mi někdo poděkoval?