Milý deníčku, naši mě vzali na první dlouhou túru lesem. „Čistě náhodou“ byl cestou hrad a jak se stalo u hradů dobrým zvykem, opět nedostavěný. Začínám mít náběh na nudné dětství. Kam se kouknu ruina. Ještě nemám ani rok, a už jsem byla víckrát na hradě než na pískovišti.

I tak jsem se těšila – prý cestou uvidím les. Usadila jsem se tátovi na zádech a začala hledat les. Bohužel, kvůli stromům všude okolo nebylo nic vidět. Neztrácela jsem naději a doufala, že ho uvidím později, když se stromy rozestoupí. Jenže jsem se přepočítala. Jeden strom je super, druhý bomba, třetí ujde… Když vidíte desátý, máte pocit, že jste je viděli všechny. Hlavně když jsou to smrky (jestli táta nekecal). Takže tak dvacátý strom mě uspal a vzbudila jsem se až na hradě (ty jsou taky jeden jak druhý). Les jsem absolutně prošvihla.

Cestou zpátky jsem už neusnula, dokonce jsem donutila tátu, ať mě kvůli lepšímu výhledu vezme na ramena, ale les jsem už neviděla. Možná to bylo tím, že jsme šli jinou trasou, ale stromy se už nerozestoupili. Tak snad příště.

PS: Rodiče se  fakt snaží. Na druhý den jsme už nebyli na žádném hradě, jejich závislosti navzdory. Stačilo jim hradiště.