Milý deníčku, miluji Slovensko. Pořád jsem tady za hvězdu a v jednu chvíli jsem dokonce získala pocit, že to s tím zbožňováním přehánějí.

„Váží si mě tak, že už nejezdíme výtahem, ale vynášejí mě na šesté patro hezky po svých. A nejde se mnou jenom nosič, šlapou se mnou po schodech všichni bez ohledu na věk. Staří rodiče, naši, krstná, krstný i děti. Dokonce vynesli po schodech i kufr a všechny moje tašky. Našim se konečně vyplatilo, že sebou na rozdíl ode mě nenosí všechen svůj majetek.

Bylo by to vážně hezké gesto, kdyby si u výstupu tolik nestěžovali, nefuněli a nepotili se. Dost to kazilo atmosféru. Navíc mám pocit, že by nebyli právě rádi, kdybych některá potichu vyřčená slova zopakovala nahlas.“

Pak mi to ale došlo! Výtah nejel, nejede a hned tak nepojede! Když je třicet pět stupňů Celsia ve stínu, tak si dokážete vychutnat a ocenit každý schod. Když vás teda nenesou!

Ilustrační obrázek