Milý deníčku, nemám ráda pana Vojtu ani jeho metody. Doufám, že je zkoušel na sobě, to bych mu moc přála. To co začalo jako srandovní šamanské hrátky se nám nějak nenápadně změnilo v řeckořímský zápas.

Naši se mě snaží dostat na lopatky, na bříško, nebo mě alespoň pevně drží na žíněnce.  A čekají, že já se budu bránit. Ne že bych je nechtěla přeprat, snaha z mé strany tu je – mrskám sebou lépe než ryba na suchu, ale oni nehrají ani trochu fér. Jsme přece v jiných váhových kategoriích, o síle a zkušenostech nemluvě a citelně nám proto chybí rozhodčí. Naši by měli mít nějaký handicap, například obě ruce za zády a zavázané oči nebo tak nějak.

S marným nasazením intenzivně protestuji. Tady mám sice navrch já, jenže to vůbec nepomáhá. Sousedé jsou absolutní ignoranti. Absolutní! Několikrát denně musí slyšet z našeho bytu indiánské mučení a oni nic. Nezvoní, nevyrážejí dveře,  nevolají policii. Ani si před našima neodplivnou, když nás potkají. Naopak, usmívají se, strkají mi hlavu do kočárku a unisono chválí naše, jak hezky prosperuji. Vůbec se nestydí a drží s rodiči. Asi na ně naši něco vědí!