Milý deníčku, včera se mi povedlo několikrát přetočit na bříško. Sice nevím jak, ale povedlo! Jsem pánem svého života. Jsem samostatná! Teda téměř. Má to ještě pár much.

Ještě to neumím udělat vždy, když to potřebuji. Ale to se vypiluje. Mám na tréning tolik času, že mi to mohou všichni sportovci závidět.

Druhým problémem je, že pohled na deku z „výšky“ pěti centimetrů není o tolik zajímavější, než pohled ze země na strop. A udržet hlavičku tak, abych viděla něco zajímavého, dlouho na bříšku nedokážu. A na nohy zatížena nejsem.

A pak je tu hlavní problém. Nejde to nazpátek. Když jsem na bříšku, mám problém se dostat opět na záda. Táta s mámou asi nebudou nadšení tím, že mě budou na počkání otáčet podle mého gusta, ale bojím se, že mě to neodradí. Je to totiž zábava. Takže musím co nejvíc využít jejich momentálního nadšení z tohoto mého pokroku a nechat se otáčet, dokud je to bude bavit.