Milý deníčku, stále více se propadám do osidel byrokracie. Včera jsem si byla vybavit pas. Nejprve jsem si myslela, že to má něco společného s okolím pupíku, ale chyba lávky. V daleké cizině potřebujete pro tamní obyvatele pas – malou knížku s fotkou a jménem, aby gramotní, neznaje češtiny, zjistili s kým mají tu čest. Já ho budu mít, abych si mohla jít ověřit pohostinnost slovenské části rodiny. Zatím ještě neumím řeč domorodého kmene, ale to nevadí, já se i tak domluvím všude!

Na úřadě se mi hodil maminčin fotografický tréning. Stačila jedna póza a ideální předpisová pasová fotografie byla na světě. Sice mě trošku překvapilo, že mě maminka drží daleko od těla, jako když mám v plence časovanou bombu, ale prý to měla úředně nařízeno. Úřad nechtěl, aby mi kazila fotku. No není to od nich hezké?

Ať je to jak chce, fotka se vydařila – nejen, že se sobě podobám, ještě jsem prý i hezká. Táta říkal, že si nemám zvykat, že je to poslední fotka na dokladu, která se mi kdy bude líbit. Většinou jenom tak plácá a já ho neberu vážně, ale asi na tom něco bude, protože maminka si u této věty smutně vzdychla.