Milý deníčku, hrozně mě ponížili. Téměř se mi nechce žít. Byl u nás na návštěvě pětiletý kluk s maminkou. Ještě jsem doteď neměla možnost  zkoumat chlapce takhle z blízka, tak jsem byla nadšená. Líbil se mi, byl hnědooký s dlouhými řasami a hrozně jemně mně pohladil po ručičce. Dokonce se nebál ukázat své city a plakat. Co ti budu psát, prostě dívčí sen. Trošku jsem se bála, jestli pro mně není moc starý, ale táta je ještě starší než maminka, tak co. A zatím sem si to hezky malovala, tak to najednou přišlo. Řekl, „ona je plešatá!“

Můj svět se zastavil a pak se zřítil do propasti. Taková nespravedlivost! Vždyť mi již začaly vlásky růst! A že to řekl právě on! ON! To bych od něj nikdy nečekala. Znali jsme se už dvacet minut a on pak takhle. Jestli jsou všichni chlapi jako on, tak se mám na co těšit.

Naštěstí jsem díky němu objevila i něco pozitivního. Když jsme si pak my intelektuálové povídali, on, muž činu, se nudil a tak mu táta na našem počítači pustil hru. Hru! Takže počítač je i na hraní. Bájo. A ty hry jsou i pro malé děti. Bájo, bájo. To se bude muset prozkoumat! Až se mi zase začne chtít žít, samozřejmě.

 

Milý deníčku, nevíš do kdy jsou rodiče v záruční době? Začínají být už nějací upotřebení a vyčerpaní. Ani bych si toho nevšimla, hrají si se mnou, zpívají mi, čtou, i mě poctivě nosí. Ale včera jsem měli návštěvu a teta C byla tak plná energie, až jsem se jí na začátku lekla a rozplakala. Pak se mi ale tolik věnovala, že ten rozdíl nešlo nevidět. Pořád se mnou něco dělala a pořád něco mluvila, takže mi s ní stačila relativně krátká chvilka a příjemnou únavou jsem usnula.

Teta C je až takové torpédo, že se jí to povedlo dvakrát. Když jsem se vyspala a najedla, tak mě udolala znova! Naši sice tyto ambice mají taky, táta říká, že jsem nejmilejší, když spím, ale tolik nadšení a energie už ze sebe nevytřískají. I pohyby už mají nějaké pomalejší a klouby jim vyloženě vržou. Tak mi snad ještě chvilku vydrží.

Milý deníčku, moji rodiče to s těmi filmy přehánějí. A to jsem si říkala, že když nemáme televizi, tak to nebudou televizní maniaci. Jenže oni si někdy s monitorem i povídají! Dokonce mají pocit, že jim film odpovídá. Chudáčci moji. Mám se začít bát?

Já tam zatím vidím jenom různě pohyblivé skvrny doprovázené hudbou a slovem. To je tak vše. Uznávám, že když se na monitor člověk zadívá, tak se od toho těžko odtrhává zrak, ale mluvit s tím? To přitom není nejhorší. Oni mně před tu obrazovku strkají, různě natáčejí a snaží se, abych se zasmála, nebo, představ si tu naivitu, zamávala monitoru. Za prvé to ještě neumím a za druhé, copak jsem opička v cirkuse?

A pak mně ještě nestydatě oblbují. Včera mi táta tvrdil, že jsem viděla babinku a oba dědečky. Jasně, že jo. Ani jeden z nich by se tam nevešel, natož tři. Ale naši tomu zdá se věří, tak se s nimi nehádám, takové labilní lidi není radno rozčilovat.

Milý deníčku, téměř každý den se naučím něco nového. Dnes se mi povedlo na dece otočit opačně, než mě maminka položila. Za chvíli si hlavička a nožičky vyměnily místo a já koukala na úplně opačnou stranu. „Bomba pohyb“, říkám si, „to se může ještě hodit!“ Má to jen jeden háček. Vůbec netuším, jak se mi to povedlo. A já bych si to někdy docela ráda zopakovala.

No nic, budu dál zkoušet svou oblíbenou metodu – pokus a omyl. Já na to přijdu. Zatím jsem na lepší fintu nepřišla. Na všechno si musím přijít sama, nikdo mi nepomůže, neporadí. Naši mi pak aspoň zatleskají a pak se nenápadně naparují, jaké fajn geny mi dali.

Není to škoda,  když musím dělat ty samé pokusy a ty samé chyby, co miliony miminek přede mnou? Pilně všechny dokola prošlapáváme slepé uličky a děláme postupné pokroky. Ale nikdo se z toho nikdy nepoučí! To už nemohla být dávno vymyšlena nějaká nalévárna ve formě tabletky či něčeho takového, která by mrňata naučila dělat vše bez chyby? Jeden by zlostí řval. Moment…?

Milý deníčku, včera jsem tátu dlouho trápila a pak mu udělala radost, aby se na mě nezlobil. Já ho ani moc trápit nechtěla, ale hrozně mě bolelo bříško. Dvě hodiny se mi snažil pomoci a ulevit mi, ale nedařilo se nám. Nakonec už propadal zoufalství, protože jsme měli jít na kontrolu k lékaři. Evidentně se bál, že to bude velké a hlučné divadlo. Ještě v autě jsem si vykoušela ozvěnu v malém uzavřeném prostoru, ale nevypadal, že to dokáže ocenit.

Zmlkla jsem deset metrů od vchodu do ordinace a táta pookřál. Tam už čekala čtyři miminka s příslušenstvím a další přišlo hned po nás. Začalo se ordinovat a za chvilku jsme byli v čekárně (3×3 m) se čtyřmi naříkajícími prcky. Panečku, to byl ňákej sbor! A já jenom seděla, koukala a byla roztomilá. Ani jsem nemukla. Andílek, co nikdy neplakal. Táta nevěděl, jestli na mě být pyšný nebo naštvaný, že si z něj utahuji. Každopádně ho potěšily závistivé pohledy křikem postižených rodičů. Ale hlavně byl nakonec rád, že se jeho obavy  nepotvrdily.

Musí si dát pozor, už jsem ho takto u lékaře potěšila podruhé, tak bych nerada, aby si zvykl a bral to jako samozřejmost. Tak jsem se mu pro výstrahu v autě opět pořádně připomněla. Aby bylo jasno!

P.S.: Jo, a už nemusím preventivně nosit dvoje pleny! Pan doktor řekl, že mám epesní kyčle. Hip-hop hurá.

Milý deníčku, naši si na mě zákeřně pořídili další uspávadlo. Nějakou kenguru, klokanku či jak tomu říkají. Maminka se těšila, že si uvolní unavené ruce, že budu u ní v náručí a budeme spolu dělat různé dámské věci. I na procházku tak budeme moci a já uvidím víc než z kočárku. Jenže po první zkoušce to vidím černě.

Táta na rozdíl od maminky neteoretizoval, hned si nosítko navlékl a strčil mě z fleku do něj. Všude mě to tlačilo, což jsem mu vůbec netajila. Střelhbitě  si toho všiml a začal tahat za různé popruhy a cvičil se mnou jak se zajícem v pytli, jenže pohodlí se nedostavovalo. Nakonec si řekl, že vyhledá návod a zkusí to nastavit podle výrobce. Je tak důvtipný! Neměl být postup opačný?

Asi se to nakonec o něco zlepšilo, protože když šel zkusit, jestli se mnou na břiše oloupe mrkev, tak do rytmu muziky zavrtěl boky a… a vzbudila jsem se o několik hodin později v postýlce. Takže mi opět naslibovali modré z nebe a v reálu uvidím jenom to, o čem si nechám sama zdát. Ach jo!

Milý deníčku, včera jsem byla prvně v cukrárně. A bylo to bájo! Ne kvůli kafi a zákuskům, ty jsem klasicky nedostala a mohla jsem tak akorát polykat slinky. Ale kvůli tomu, co všechno tam bylo k vidění! Táta mě musel držet v náručí a otáčet podle potřeby.

Už začátek byl stylový. Měli tam parkoviště pro kočárky a bylo tak narvané, že jeden kočárek stál v zóně pro lidi. To slibovalo hojnou účast mé věkové skupiny. A taky že jo. Tam bylo dětí, že je neumím ani spočítat. To sice v pravém slova smyslu znamená, že jich bylo víc než jedno, ale bylo jich tam každopádně dost. Některé děti měly smůlu a musely chodit po vlastních, ale bylo nás i pár takových, kteří jsme se zmohli na nosiče. Většina z dětí se seskupila v koutě s hračkami a snažila se vzpomenout, koho která hračka je.

Nejlepší ze všeho bylo ale velké chlupaté něco, které tam někdo měl a které si mobilnější děti chodily s bázní pohladit. Jejich rodiče na tu obludu koukali jak na odjištěný granát, ale její majitel je vždy uklidnil. Obludce to evidentně nevadilo a ani se jí nedivím. Mít zuby jako můj malíček, tak mě  taky nevyděsí lidské mládě, co je menší než já. Táta mi říkal, „aha, pejsek“. Tak nevím, když tohle byl pejsek, jak velký je asi normální pes?

Milý deníčku, já holka dokážu vše, co dokážou malí kluci. Jsem absolutně rovnocenná každému prckovi s přívěskem v plenkách. Kdo tátovi řekl, že holky při přebalovaní nikdy nečůrají před sebe do výšky? Kdo se tak ošklivě spletl? Měl by se jemu i mně omluvit a prosit za prominutí.

Já to totiž dokázala! A jsem ráda, že mě v tu chvíli přebalovala maminka. Jako žena se k této význačné události správně postavila, hned pochopila její význam, a aby mi ukázala, jak je na mě pyšná a hrdá, tak se šla převléci do něčeho slavnostnějšího.