Milý deníčku, včera jsem byla prvně v cukrárně. A bylo to bájo! Ne kvůli kafi a zákuskům, ty jsem klasicky nedostala a mohla jsem tak akorát polykat slinky. Ale kvůli tomu, co všechno tam bylo k vidění! Táta mě musel držet v náručí a otáčet podle potřeby.

Už začátek byl stylový. Měli tam parkoviště pro kočárky a bylo tak narvané, že jeden kočárek stál v zóně pro lidi. To slibovalo hojnou účast mé věkové skupiny. A taky že jo. Tam bylo dětí, že je neumím ani spočítat. To sice v pravém slova smyslu znamená, že jich bylo víc než jedno, ale bylo jich tam každopádně dost. Některé děti měly smůlu a musely chodit po vlastních, ale bylo nás i pár takových, kteří jsme se zmohli na nosiče. Většina z dětí se seskupila v koutě s hračkami a snažila se vzpomenout, koho která hračka je.

Nejlepší ze všeho bylo ale velké chlupaté něco, které tam někdo měl a které si mobilnější děti chodily s bázní pohladit. Jejich rodiče na tu obludu koukali jak na odjištěný granát, ale její majitel je vždy uklidnil. Obludce to evidentně nevadilo a ani se jí nedivím. Mít zuby jako můj malíček, tak mě  taky nevyděsí lidské mládě, co je menší než já. Táta mi říkal, „aha, pejsek“. Tak nevím, když tohle byl pejsek, jak velký je asi normální pes?