Milý deníčku, hrozně mě ponížili. Téměř se mi nechce žít. Byl u nás na návštěvě pětiletý kluk s maminkou. Ještě jsem doteď neměla možnost  zkoumat chlapce takhle z blízka, tak jsem byla nadšená. Líbil se mi, byl hnědooký s dlouhými řasami a hrozně jemně mně pohladil po ručičce. Dokonce se nebál ukázat své city a plakat. Co ti budu psát, prostě dívčí sen. Trošku jsem se bála, jestli pro mně není moc starý, ale táta je ještě starší než maminka, tak co. A zatím sem si to hezky malovala, tak to najednou přišlo. Řekl, „ona je plešatá!“

Můj svět se zastavil a pak se zřítil do propasti. Taková nespravedlivost! Vždyť mi již začaly vlásky růst! A že to řekl právě on! ON! To bych od něj nikdy nečekala. Znali jsme se už dvacet minut a on pak takhle. Jestli jsou všichni chlapi jako on, tak se mám na co těšit.

Naštěstí jsem díky němu objevila i něco pozitivního. Když jsme si pak my intelektuálové povídali, on, muž činu, se nudil a tak mu táta na našem počítači pustil hru. Hru! Takže počítač je i na hraní. Bájo. A ty hry jsou i pro malé děti. Bájo, bájo. To se bude muset prozkoumat! Až se mi zase začne chtít žít, samozřejmě.