Milý deníčku, včera jsem tátu dlouho trápila a pak mu udělala radost, aby se na mě nezlobil. Já ho ani moc trápit nechtěla, ale hrozně mě bolelo bříško. Dvě hodiny se mi snažil pomoci a ulevit mi, ale nedařilo se nám. Nakonec už propadal zoufalství, protože jsme měli jít na kontrolu k lékaři. Evidentně se bál, že to bude velké a hlučné divadlo. Ještě v autě jsem si vykoušela ozvěnu v malém uzavřeném prostoru, ale nevypadal, že to dokáže ocenit.

Zmlkla jsem deset metrů od vchodu do ordinace a táta pookřál. Tam už čekala čtyři miminka s příslušenstvím a další přišlo hned po nás. Začalo se ordinovat a za chvilku jsme byli v čekárně (3×3 m) se čtyřmi naříkajícími prcky. Panečku, to byl ňákej sbor! A já jenom seděla, koukala a byla roztomilá. Ani jsem nemukla. Andílek, co nikdy neplakal. Táta nevěděl, jestli na mě být pyšný nebo naštvaný, že si z něj utahuji. Každopádně ho potěšily závistivé pohledy křikem postižených rodičů. Ale hlavně byl nakonec rád, že se jeho obavy  nepotvrdily.

Musí si dát pozor, už jsem ho takto u lékaře potěšila podruhé, tak bych nerada, aby si zvykl a bral to jako samozřejmost. Tak jsem se mu pro výstrahu v autě opět pořádně připomněla. Aby bylo jasno!

P.S.: Jo, a už nemusím preventivně nosit dvoje pleny! Pan doktor řekl, že mám epesní kyčle. Hip-hop hurá.