Milý deníčku, tátu nemá nikdo rád. Nikdo se na něj neusmívá, nemluví na něj, ani ho nezdraví. Pozoruji to všude, kam se mnou jde. I na oslavě narozenin mé vlastní tetičky. Vytratila jsem se několikrát z oslavy a cupkala jsem si to po hospodě s tátou v zádech. Všichni hosté se na mě culili, zdravili mě  a chtěli si strašně moc povídat. Jenom se mnou. Přitom dělali, že tam táta není. Co jim tak asi mohl provést?

Dokonce ani rodina si s ním nepřipila, i když jináč si připíjeli často. Nevím, co proti němu mají, ale cestou domů měl podle mě dost času za volantem přemýšlet, co komu udělal.

Za mě to každopádně byla výborná oslava. Hlavně proto, že dárky nedostala jenom oslavenkyně, ale i já. A možná i víc a větší! Jen je trošku dost blbé, že jsem je nemohla vybalit, a musím čekat do vlastních narozek. Ach jó!

Milý deníčku, holky mě vzaly k největšímu jezírku, jaké jsem kdy viděla. Nejprve jsem se malinko vystrašila, protože se nad ním tyčil hrad, ale maminka odolala a skončily jsme u bájo dětského hřiště.

Kromě jiného tam měli klouzačku, z které jsem se spouštěla úplně sama. Byla to bžunda, jenom mě rozptylovaly vystrašené tváře maminky a tety, které jakoby se nemohly dočkat až si natluču kokos. Rozptýlil je až jeden můj nápadník, který použil zákeřnou taktiku.

Dělal, že si mě nevšímá, a začal nejdřív zpracovávat maminku s tetou. Snažil se získat jejich přízeň a přesvědčit je, že je hmotně zabezpečený. Ukazoval jim svůj tablet a velkou sbírku aplikací. Nakonec předváděl šikovnost v nějaký blbý hře. Tak jsem mu předvedla, že v ignoraci na mě nemá a že takto se mi k hračkám nedostane. A bylo!

Milý deníčku, na tři dny jsme s maminkou nechaly tátu doma a vyjely jsme za máminou tetou na chalupu. Taková trojgenerační dámská jízda. A bylo nám krásně. Trochu překvapením pro mě bylo, že táta doma asi moc netruchlil a po návratu vypadal, že mu bylo taky krásně, i když doma neměl ani jednu ženu. Ale to je jiný příběh.

Domeček byl starý, ale moc pěkný. Jenom měl velmi vysoké prahy ve všech dveřích. Tak mě po kolena. Kvůli nim jsem strávila půl dne nad triviálním úkolem dostat se z  pokoje do pokoje.  Metodou pokus  – omyl jsem to nakonec nejen zvládla, ale i zjistila, že prahy jsou perfektní lavičkou, z které mám přehled o dění ve dvou pokojích najednou. Což je něco, co každá žena ocení.

Holky mě taky naučily elegantně nosit košík. Prý je to základní dámská dovednost. Protože tam ale nebyl žádný chlap, mohla jsem si kdykoli během tréningu udělat pauzu a ochutnávat ovoce a zeleninu, co jsem v něm měla. Bez ohledu na bonton a zásady stolování. Jo, dámská jízda má své výhody.

Milý deníčku, hned vedle baráku máme koupaliště. A naši mi to prozradili až poslední teplou neděli tohoto léta! Úplně poslední! No nezabil bys je? Já se to snažím pochopit už dva týdny. Celé dlouhé léto mě tahají po různých přehradách a rybnících s pochybnou kvalitou vody, a bazén s krásně modrou a vydatně chlorovanou vodou máme rovnou pod nosem.

Dobře, musím uznat, že teplota vody byla trošku níž, než jsem si zvykla, i cvakání zoubků pro mě byla novinka. Stačilo mě však na pět minut vyndat z brouzdaliště na sluníčko a hned jsem byla opět připravena na návrat do vody. Na rozdíl od našich. Ti se snažili rozvalit na dece a nechtěli se z ní ani hnout. Snad se báli, že jim ji tam někdo ukradne? Protože jestli chtěli ležet, měli zůstat doma – na kupču se přece cachtá, plave nebo alespoň (v mém případě) brouzdá!

Nerozumím jenom jedné věci. Proč tomu říkají brouzdaliště, když je tam vody tak mě po pusu. A to ještě musím stát na špičkách. Zkusila jsem si trošku zabrouzdat, to jo, ale rychle jsem toho nechala, když jsem viděla, jak se táta vždy lekl, když se nade mnou voda zavřela. Než jsem se stačila postavit na čtyři a vyrazit, už mě tahal opět nad hladinu. Dokonce ho podezírám, že si nenápadně ověřoval, jestli jsem za tu chvilku nezapomněla dýchat nebo co. Takže jsem se pak „brouzdala“ jenom na schodech.

No nic, příští léto si seženu permanentku.

Milý deníčku, vychovávat rodiče je docela fuška. Neustále musím kontrolovat, jestli je vše uklizeno a na svém správném místě. Mamince se mé kontroly asi moc nelíbí, protože mě od pravidelných prohlídek odhání a různě mi to komplikuje. Ale na mě si jen tak nepřijde.

Dnes jsem jí zas vyhmátla, že nepřesypala koupenou rýži do dózy. No chápeš to? Takový šlendrián! Klidně si ji nechá ve skříni otevřenou, jenom zabalenou v papírovém sáčku. Tak jsem ji vytáhla ven, ať si uvědomí, jak je zapomnětlivá. A jenom mezi námi, také jsem opět toužila vidět v akci ten luxík na tyčce – to je ti tak boží, jak to hučí, smýká se po podlaze a ta rýže v něm tak hezky chrastí. Bájo.

Už jsem se dopracovala i k tomu, že si umím ručně otevřít koš v koupelně. Rodiče na něj musejí šlapat, amatéři! Já to dokážu v pohodě rukama. Dokonce zvládnu i ten kuchyňský koš, který má nějaká zvláštní pravidla otevírání. Sám otvírá pusu na rodiče, ale na mě téměř vůbec, musím před ním hrooozně moc máchat ručičkama a ještě mu poklepat na čelo, aby to konečně pochopil a odhalil mi svá tajemství. Prý automat. Krám je to. Brání mi v recyklaci. Jo jo, třídění mi jde perfektně.

Milý deníčku, líbí se mi, jak se naši naplno zapojují do mých her a jak se snaží, abych se pořád zlepšovala. Teď ujíždíme na bájo hře s názvem „Co nejrychleji vyndej vše ze šuplíku (nebo skřínky)“. Naši mi v tréningu nedopřejí oddychu, průběžně vracejí věci zpátky a já jsem tak nucena hru neustále opakovat. Když jsem však dost dobrá, dostanu se do dalšího levelu.

To na skřínku nebo šuplík něco namontují a ta se pak téměř nedá otevřít. Kolikrát jsem ráda, když tam vsunu alespoň ručičku. Vyndavání je hned těžší a hra tak začíná nanovo. Naši jsou jako trenéři hrozně ctižádostiví a nezastaví je nic, ani když si přivřu ručičku nebo prstík. Zařízení ani tak neodmontují.

Musím jim však přiznat, že když se mi nakonec povede vyndat něco ze zabezpečené skřínky, tak je moje radost o dost větší než předtím. Jen by mě zajímalo, proč se naši nedokáží těšit se mnou. Asi už opět plánují vyšší level.

Milý deníčku,
včera si se mnou domluvily na odpoledne rande 2 holky. To víš, nejprve musely ukecat maminku, aby mě doručila v správný čas na správné místo. Sraz jsme měly u nás za barákem u laviček. Jako nový a nejmladší člen obávaného gangu děcek z okolí se zatím těším oblibě.

Jedna holčička mě „uplácela“ sušenkami a druhá mě hladila po hlavičce. Dlouho. Fakt dlouho. Téměř mě vyhladila. Pak se osmělili i kluci – jeden si mě taky opatrně pohladil (ten citlivější) a druhý zatím okolo mě dělal frajerské nájezdy na odrážecí motorce. Jestli si myslí, že na dámu mé úrovně platí takovéhle levné machrování, tak to se sakra plete! Ať se staví, až bude mít Harleye.

Když se mě děcka nabažila, dočkali se dospěláci a čekalo mě povinné kolečko – šla jsem z náruče do náruče. Znáš to: „Ňu ňu ňu“, a tak podobně. Všichni trochu byli rádi, že si můžou pochovat prcka a ještě víc byli rádi, že ty jejich děcka jsou už větší.

Milý deníčku, je zle, už mi na to přišli. Chvilku jsem nedávala pozor, bláhově myslela, že jsem v bezpečí a udělala osudovou chybu. Táta mě viděl, jak si to v klidu štráduju po chodbě na zadních. Když jsem si ho všimla, spustila jsem se na všechny čtyři, a dělala nevinnou, ale tohle neututláš.

Hned zavolal maminku, vyslepičil to a oba mně hned ponoukali chodit. Poctivě fandili a při každém kroku mi zatleskali, až jsem se cítila jak koník v manéži. Když jsem si sedla, tak se vždy našla pomocná ruka, co mě zvedla a popohnala k dalším metám. Ti dva byli tak šťastní,  že jsem ani neměla to srdce se rozplakat, aby už dali pokoj.

Přitom je to tragédie. Od teď je konec s nošením, jízdou na tátovi, kočárek půjde do bazaru a ze mě se stane obyčejný chodec. Dětství v tahu a to jenom proto, že jsem jednou byla neopatrná. To není fér!

Milý deníčku, konečně jsem našla dopravní prostředek podle mého gusta. Představ si, je to táta. Kdo by to byl kdy řekl, že právě já najdu smysl jeho života. Nejsou to knihy, práce nebo máma, ale nosičství. A má velké štěstí, že mě může nosit doma, takže nemusí jezdit dělat nosiče do Tater nebo Himálají.

Když mu sedím za krkem, je to nejlepší typ přesunu. Sedím vysoko, vidím daleko a nožičky odpočívají. Bájo. Táta se mě navíc snaží zabavit, takže různě mění krok, pohupuje se a snaží se o španělskou drezuru.

Jenom si tátu musím lépe vycvičit. Zatím vůbec nereaguje změnou směru na tahání za uši. A to někdy tahám opravdu hodně. Jde svým směrem, tvrdohlavý jak mula. Komu by to nevadilo, když ignoruje okolí a jeho nebezpečí. Maminka ho musí mít neustále pod dohledem. Bez její kontroly by klidně přešel těsně pod stromem, ač bych tahala za uši z celé síly.  O dveřích radši nemluvě.

Jináč ale táta nemá chybu a už teď se těším, až se zapracuje.

Milý deníčku, v sobotu konečně naši pochopili, jaký výlet se dítěti líbí. Možná proto, že jsme s sebou měli tetu J., která je mladší než ti dva. Nejprve sice opruzovali s nějakým klášterem (že by jim už došly hrady?), ale pak se pochlapili a vzali mě na cestu kolem světa. Sice to byl jenom kapesní svět postavený okolo minigolfu, ale kapesní dámě, jako jsem já, celkem stačil.

Bylo totiž na co koukat. Byla tam děcka, která pojala golf hokejovým stylem, blondýny, které se nechaly po jedné fotit cizíma lidma, místo toho, aby se vyfotily navzájem; i fandové golfu, kteří ho hráli poctivě, a tak všechny nadšené amatéry pekelně zdržovali a rozčilovali.

Nejlepší byla ale zvířátka. Koukala na nás z klecí a výběhů a byla ráda, když nedostala míčkem po kokosu. Viděla jsem různé barevné ptáčky, opičky (ty byly barevné jenom na zadku), klokana (bílého) a tak podobně.

Pak jsem vyšli po schodech a tam – ty vol… oprava, ty Gr. Dokonce dva. To ti jsou tak velké kočičky! Fakt, nekecám, větší než táta. Ale báli se mě. Párkrát jsem na ně zavrčela, myslela jsem, že pokecáme a oni si vůbec netroufli odpovědět. Tygříci leželi a dělali, že tam vůbec nejsou. Když to táta viděl, byl na mě chvíli pyšný, ale pak mu došlo, koho jsem to vyděsila a začal se trochu obávat budoucnosti. A tak jsme jeli domů. I tak to byl konečně pořádný výlet.