Milý deníčku, hned vedle baráku máme koupaliště. A naši mi to prozradili až poslední teplou neděli tohoto léta! Úplně poslední! No nezabil bys je? Já se to snažím pochopit už dva týdny. Celé dlouhé léto mě tahají po různých přehradách a rybnících s pochybnou kvalitou vody, a bazén s krásně modrou a vydatně chlorovanou vodou máme rovnou pod nosem.

Dobře, musím uznat, že teplota vody byla trošku níž, než jsem si zvykla, i cvakání zoubků pro mě byla novinka. Stačilo mě však na pět minut vyndat z brouzdaliště na sluníčko a hned jsem byla opět připravena na návrat do vody. Na rozdíl od našich. Ti se snažili rozvalit na dece a nechtěli se z ní ani hnout. Snad se báli, že jim ji tam někdo ukradne? Protože jestli chtěli ležet, měli zůstat doma – na kupču se přece cachtá, plave nebo alespoň (v mém případě) brouzdá!

Nerozumím jenom jedné věci. Proč tomu říkají brouzdaliště, když je tam vody tak mě po pusu. A to ještě musím stát na špičkách. Zkusila jsem si trošku zabrouzdat, to jo, ale rychle jsem toho nechala, když jsem viděla, jak se táta vždy lekl, když se nade mnou voda zavřela. Než jsem se stačila postavit na čtyři a vyrazit, už mě tahal opět nad hladinu. Dokonce ho podezírám, že si nenápadně ověřoval, jestli jsem za tu chvilku nezapomněla dýchat nebo co. Takže jsem se pak „brouzdala“ jenom na schodech.

No nic, příští léto si seženu permanentku.