Milý deníčku, okouzlila jsem pravého Itala! Musel to být Ital, protože kdo jiný by na Slovensku prodával pravou italskou zmrzlinu. A protože rozuměl ženské duši. Mé duši. Mým choutkám.

Naši si koupili zmrzlinu, zaplatili a chtěli odejít. Na mě si ani nevzpomněli. Asi jsem vypadala smutně roztomile – z ničeho nic vyčaroval prázdný kornoutek, podíval se mi do očí a s odzbrojujícím úsměvem mi ho podal se slovy: „Prego bella.“

Prego, bella! Bella! Po tak krásném oslovení jsem byla jeho a bez odmlouvání jsem si kornoutek vzala a slupla téměř najednou. Ani jsem mu nebyla schopná poděkovat (OK, já vím, to ještě nejsem schopná nikdy a nikomu, ale rozumíš mi, ne?) On je tak úžasný!

Bella!

Bella!