Milý deníčku, byli jsme se s tátou podívat na oslavy konce války. Sice nevím, co to je, ale to nevadí, protože bylo hezky teplo a bylo na co koukat. Nejprve mě táta zatáhl k velkým zeleným a šedým železným krabicím, které vypadaly pěkně staře. Některé se ani nezmohly na kola (měly něco, co se jmenuje pásy) a trčely z nich divné roury. Čekala jsem, že na oslavě budou mít všichni v rukách vlajky nebo trikolóru, ale všichni měli v ruce jenom pivo. Však se táta hned taky přidal k oslavě.

O mnoho lepší bylo pozorovaní kačen. Vůbec se mě nebály, táta mě donesl na metr od nich a ony neuletěly. Byly úplně stejné jako v mé knížce. Jediný rozdíl byl v tom, že v knížce mám kačera a kachnu se spoustou malých kačátek, a v reálu tam nebyla žádná káčátka a tři-čtyři kačeři tam zoufale honili jednu kachnu. Zajímalo by mě, co po ní chtěli.

Úplně nejlepší bylo, když mě táta posadil na travičku. Bylo to prvně a velmi zajímavé. Tráva je jako koberec, ale má delší zelené vlasy, které se dají utrhnout a když se nikdo nekouká, tak i dát do pusinky. To s kobercem nejde. Navíc travička hezky lechtá na ručičkách a ve větru se divně hejbá a šustí. Je bájo a fakt nevím, proč ji přede mnou celou zimu schovávali.