Milý deníčku, včera bylo hezky a tak jsem byli na zahrádce. Proto mám pocit, že autor mého leporela mě pěkně houpe. Neviděla jsem tam žádnou mrkvičku, hrášek ani okurku. Nebyla tam ani travička a ani kytičky. O kačenkách, pejskovi nebo koníkovi škoda mluvit. Nic z mé knížky na zahrádce nebylo!

Snad se autor nebál, že se děti na zahrádku nebudou těšit, když se dozví, že je tam jenom spousty stolů se sedícími hosty, co obědvají, chlemtají pivo a víno a povídají si. Jestli bál, tak oprávněně. Byla to vcelku nuda. Naši čekali, kdy konečně usnu a dělali, že je jídlo se mnou v náručí baví. Mě nebavilo. Kdyby tam stále nependlovali dva muži v černém, tak snad začnu plakat, ať se aspoň něco zajímavého děje.

Ještě mám doma knížky o lese a lesních zvířátkách. Moc hezké knížky. Jenže jak mám vědět, jestli jim můžu věřit? A vůbec, říkají mi naši pravdu? S mým vzděláním to začíná být hned zpočátku dost bledé.