Milý deníčku, mám být ještě tátova holka? V poslední době začínám mít o tátově přízni pochyby. Nejprve mi na Velikonoce dopřál pomlázky a teď si vypadl na tři dni z domu. Jen tak bez přípravy, jeden den tu je a v druhém si zmizí. Prý služebka. Pche! Od kdy se chodí pracovat do Grandhotelu v Tatrách? On si užívá, relaxuje, a nás tady s maminkou nechal na všechno samotné.

Nejde o to, že by jsme byly bez něj ztracené. Jsme přece samostatné ženy, které si bez chlapa hravě poradí. Já jsem už velká a už toho dost umím. Maminka se taky snaží a často vůbec nepotřebuje moji pomoc. Nanejvýš jí stačí poradit a ona se pak chytne.

Spíš mě nakrklo (a já jsem v krkání dobrá, nutí mně to dělat vždy po jídle), že si pak koncem třetího dne přijde, jako by se nic nestalo, a očekává, že se mu dobatolím rovnou do náruče. Tůdle, mám svoji hrdost. Už tak mě zradil obličej a radostí jsem se na něj uculovala. Pořád lepší než maminka, která se s ním bezostyšně začala objímat a, světe div se, nechala se i políbit. Sufražetky se musely v hrobě obracet.