Milý deníčku, opět mám pocit, že naši ztrácejí motivaci. Jsou chvíle, kdy jasně vidím, že se jim vyloženě nechce podat mi pomocnou ruku nebo dvě. Když se ozvu, pokukují po sobě, tváří se hrozně moc zaneprázdněně a ze všech sil se snaží, ať ho ten druhý předběhne. To si fakt mysleli, že budu celé dni jenom spát, nebo maximálně tiše ležet a nerušit je?

Je sice možné, že svět je nejhezčí z koňského hřbetu, za sebe ale můžu zodpovědně prohlásit, že z náruče rodiče je taky dostatečně impozantní. Jen není vždy právě lehké se do té náruče dostat. A pak ještě udržet. Maminka s tátou podléhají nepodloženému dojmu, že chvilka vyhlídkového nošení stačí a pak šup se mnou zpátky na deku. Přitom jim to ještě ani jednou neprošlo v klidu. Jsem zvědavá, kdy si toho všimnou, vzdají to a zavedou delší turistické trasy.