Milý deníčku, dnes přišlo jaro. Já ho sice vůbec neviděla, protože na procházce mi pořád svítilo sluníčko do očí. Uznej, že se zavřenýma očima toho moc nenakoukáš bez ohledu na roční období.  Ale muselo to být jaro, protože jsem se v kočárku a ve fusaku potila „jak somár v kufri“. To znamená, že hodně. Děda tak tomu alespoň říká, a kdo jsem já, abych se s ním přela, že?

Naše to trochu zaskočilo, okamžitě však zasedli k válečné poradě s cílem tuto naléhavou situaci vyřešit. Chvíli to vypadalo, že výsledkem bude minimálně objev studené fúze, ale nakonec mě jen mírně rozepli a sundali mi rukavičky. Světe div se, ono to stačilo.

Na druhou stranu, když jsem se se konečně mohla rozhlídnout, stálo to zato. Byli jsme v hračkářství. Jo, já taky. U většiny věcí jsem sice ani náhodou nevěděla, na co jsou, ale byli všechny bombové. Do jedné! Zároveň se  jasně a v celé nahotě ukázal jeden velký problém. Mám malý pokoj a  všechny hračky se mi tam nemůžou vejít. To si někdo odpyká, a já to nebudu!

Milý deníčku, nemám ráda pana Vojtu ani jeho metody. Doufám, že je zkoušel na sobě, to bych mu moc přála. To co začalo jako srandovní šamanské hrátky se nám nějak nenápadně změnilo v řeckořímský zápas.

Naši se mě snaží dostat na lopatky, na bříško, nebo mě alespoň pevně drží na žíněnce.  A čekají, že já se budu bránit. Ne že bych je nechtěla přeprat, snaha z mé strany tu je – mrskám sebou lépe než ryba na suchu, ale oni nehrají ani trochu fér. Jsme přece v jiných váhových kategoriích, o síle a zkušenostech nemluvě a citelně nám proto chybí rozhodčí. Naši by měli mít nějaký handicap, například obě ruce za zády a zavázané oči nebo tak nějak.

S marným nasazením intenzivně protestuji. Tady mám sice navrch já, jenže to vůbec nepomáhá. Sousedé jsou absolutní ignoranti. Absolutní! Několikrát denně musí slyšet z našeho bytu indiánské mučení a oni nic. Nezvoní, nevyrážejí dveře,  nevolají policii. Ani si před našima neodplivnou, když nás potkají. Naopak, usmívají se, strkají mi hlavu do kočárku a unisono chválí naše, jak hezky prosperuji. Vůbec se nestydí a drží s rodiči. Asi na ně naši něco vědí!

Milý deníčku, už jsem se plně integrovala do společnosti. Stát mi dal pas a město mě uvítalo do života. Tak tak, už můžu za hranice a mám se kam vrátit.

Sice ještě nejsem plnoprávní občan, jenom nějaký občánek, ale první daně (za odpad) mi už napařili. Ve stejné výši jako rodičům. A za tuto úžasnou vymoženost  jsem dostala jednu pamětní minci, pamětný list, další první album na fotky a maminka hezkou růži. To bylo vše. Nepřijde mi to jako zvlášť výhodný obchod.

Jináč to bylo hezké,  měla jsem hezké šatičky, starostka mluvila jenom krátce, vyfotili mě v kolébce, žádný vítaný spoluobčánek nedělal scény  a děti ze školky měly pásmo básniček a písniček. Trošku se styděly, sem tam zapomněly texty, ale i tak to znělo o dost líp než produkce, kterou na mě zkouší táta. Ten se k mé smůle nestydí a „zpívá“.

Slavnostní nálada trvala ještě asi čtvrt hodiny, za ten čas mě přepravili k doktorce a tam jsem dostala včeličku. Hurá.

Milý deníčku, dnes mám půlkulatiny. Tak tak, to znamená,  že jsem tady už pět měsíců. Letí to, co? Asi už brzo budu mít první vrásky.

Nejprve to vypadalo, že dnešek proběhne jako všechna minulá jubilea: „Naši si dopřejí něco sladkého, možná si i přiťuknou, poťapají se navzájem po ramenou, jak jsou dobří rodiče, zamáčknou slzu, dají si pusu a bude oslaveno. A na mě zbude maximálně mléko.“ Jenže mě překvapili.

Na oběd jsem dostala něco extra. Rýžovou kaši! Já vím, název nic moc a barva taky klasicky bílá – jenže se to nepilo obyčejně z lahvičky, ale házelo se to do mě lžičkou! Jak uhlí do parního stroje. Navíc to mělo i sladší chuť. To byla po příkrmech zajímavá změna. Snědla jsem toho opravdu hooodně. Slavnostní oběd jak se patří. Doporučuji všem.

Nenalili mi nic, takže jsem si neťukala, ale táta přinesl tulipány a řekl, že je máme s maminkou dohromady. Znám toho sklerotika, tak dělám, že mu věřím, že je kupoval i pro mě. Hlavně, že jsou nakonec moje!

Jo, a 75. příspěvek, to je taky hezké číslo!