Milý deníčku, byla jsem s tátou na skutečném úřadě. Tak tak, už mě mají, už se jich nezbavím. Prý dělám moc velký nepořádek a tak musím platit za odpad. Já! Přitom jediné co dělám je… No nechme toho. Jen mám pocit, že jsem do reality skočila nějak moc brzo. Kde je to slavné dětství?

Nemysli si deníčku, nebyla jsem tam jenom na okrasu. Pomáhala jsem tátovi argumentovat a přesvědčovat úřednici. Párkrát i důrazně. Asi to zabralo, podle mě se snažila vše co nejrychleji vyřídit a vůbec ničím nezdržovala. Když se s námi loučila, bylo vidět, jak si oddechla, že se vše zdárně povedlo a jak je ráda, že nám mohla pomoci. Lidi úřadům křivdí, jsou tam tak milí lidé.