Milý deníčku, táta je proti svobodě slova! Nebo alespoň proti svobodě křiku. Snaží se mé projevy podle umlčet a používá k tomu ďábelský donucovací prostředek. Dudlík! Má ho nabitý a nebojí se ho použít.

Ale jenom málokdy mu to vyjde a utiší mě, protože já ho už umím daleko vyplivnout. Vůbec ho to netěší, přitom jindy oslavuje každou novou dovednost. Všechno jak se hodí jemu. Vsadím se, že když se konečně naučím chodit, tak bude chtít, abych v klidu seděla.

Na druhou stranu mě dudlík ani moc nechutná. Radši mám svoje pěstičky. Většinou mi stačí jedna, ale někdy se mi do pusinky vejdou téměř obě najednou. To už ale asi nebudu dělat, přišla jsem na bájó zlepšovák. Když dám paleček správně od dlaně, krásně se vejde do pusy a dá se úžasně cucat. Kam se hrabe tátův dudlík!