Milý deníčku, naši se asi bojí, že bych na pejsky byla zlá. Vždy, když se k nějakému blížím, tak jsou celí ustrašení, co mu udělám. Čím větší pes, tím víc se bojí. Za koho mě mají?

Když pejska na procházce uvidím, začnu volat „Havo! Havo! Havo…“ aby o něj nikdo nepřišel nepozorností a rozběhnu se k němu. Téměř. Zkrátka jdu taky rychle, jak to jen dokážu. Jenže rodiče mě pustí jenom na několik metrů od pejska a pak mě drží v bezpečném dosahu. A nepustí mě dál. Marně natahuji ručičku a volám na něj. Dokud se naši nedohodnou s páníčkem, že mu neublížím, tak mám smůlu.

Někdy se jenom blížím a majitel rovnou říká: „Nekouše?“. To mě přímo uráží. S mými zoubky? Pejska? Já? A táta, místo aby se mě zastal, tak si ještě přidá: „Opatrně!“

Pejskové jsou přitom úplně nejlepší zvířátka. Minule jsem za jedním chvíli chodila a on mi těsně unikal a lechtal mě svým huňatým ocáskem na nosánku. Táta říkal, že to byl špic, ale podle mě byl spíš trochu tupý. Staral se jenom o míček a mě si za sebou ani nevšiml. Ale i tak byl moc bájo.

„Beagle 001“ by Jimmy van Hoorn – originally posted to Flickr as Sticking out. Licensed under CC BY 2.0 via Wikimedia Commons – https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Beagle_001.jpg#/media/File:Beagle_001.jpg